Železný oř

Parní lokomotiva

Jak je to už dávno, co jsme vídávali na kolejnicích parní lokomotivu.

A ještě dříve než jsme ji viděli, tak jsme ji slyšeli.

To její houkání před přejezdy, sloup dýmu, který byl patrný ještě dlouho předtím než se  tyto mohutné stroje zjevily našemu zraku.

A když se ten supící kolos zastavil na nádraží, byl na něho velkolepý pohled.

Odpouštěl přebytečnou páru, odfrkával si, odkapávala z něho voda, snad i olej.

Po zastavení z něho slézal po schůdcích začouzený topič, někdy i samotný strojvůdce.

Ten pak obcházel lokomotivu kolem dokola, kontroloval stav ojnic, leccos olejničkou přimazal, ano, tak to dříve vypadalo na našich železnicích.

Dnes už zůstávají jenom vzpomínky. Občas krajem projede historická lokomotiva, a to je pak mezi lidmi pozdvižení.

Fotoaparáty mají co činit.

Davy lidí obklopují takového velikána a obdivují jeho vzhled.

Říká se, že parní lokomotiva vykonala pro lidstvo víc než všichni básníci dohromady.  Zmenšila svět.

Přiblížila vzdálené kraje.

Otevřela lidstvu brány poznání. Máme tedy všechny důvody pečlivě se starat o poslední parní mohykány, kteří přežili do našich dnů.

Jízda parní lokomotivou byla vždycky dobrodružstvím pro cestující a náročnou prací  pro obsluhu.

Dnes už se téměř zapomnělo na dřinu, která provázela obsluhu parní lokomotivy při každé jízdě.

Přímo na lokomotivě sloužil strojvůdce s topičem. Na konci vlakové soupravy pak působil ještě brzdař, který musel vlak s vagony přibrzďovat.

Přikládání uhlí do topeniště topičem nebylo tak jednoduché, jak by se mohlo zdát.

Uhlí se muselo hodit do kotle tak, aby bylo rovnoměrně rozprostřené po roštu

Jenom ty každodenní pohyby lopatou musely být pro topiče fyzicky velmi náročné. A k tomu ten žár…

Topič byl celý zmožený svou prací, když musel neustálým přikládáním uhlí udržet v kotli dostatečný tlak.

Dnešní provoz železnic je o něčem jiném, ale člověk se neubrání pocitu, že ty staré stroje byly nějak důvěrněji spojeny s přírodou kolem trati.

Syčení páry a pískání píšťaly tvořilo harmonické spojení techniky a přírody. Alespoň se to zdá, když pozorujeme historické parní lokomotivy, projíždějící krajinou.

Při jízdě snad občas zbýval i čas na pozorování okolní přírody.

Staří strojvůdci prý už měli vytypovaná místa, kde se přímo vedle kolejí pravidelně objevovali zajíci, bažanti, nebo srnky.

Síla, rychlost, vytrvalost, to byly vlastnosti, kterými parní lokomotiva obdařila nastupující nový věk.

Bez nadsázky se dá říci, že pára na kolejích plnila srdce mladých i starých romantikou a dobrodružstvím.

A poskytla mnohým generacím naději, že technika se může stát onou silou, která konečně přinese lidstvu kýžený rozkvět a blahobyt.

Škoda, že její historická éra už skončila.

Strojvůdce byl v minulosti považován za jakousi šlechtu, byl všeobecně společností vážen,
a jeho mzda tomu odpovídala.

Byl odborníkem na slovo vzatým.

Vyznat se v přístrojích, kontrolovat chod stroje, vyhlížet z okýnka na trať, kontrolovat návěstidla, to nebylo jen tak pro každého.

Kouřící lokomotiva v ulicích města by dnes asi nebyla vhodným příspěvkem k ozdravení životního prostředí, i když podle odborníků parní lokomotivy poháněné uhlím a párou  znečišťovaly ovzduší méně než smog produkovaný dnešními automobilovými motory.

Vždyť parní lokomotiva se tak stala stejným symbolem své  doby, jakým jsou pro dnešní generace kosmické rakety.

Proto až zmizí v zákoutí trati sloup dýmu z historické lokomotivy, až se vysoko na nebi ztratí její bílá pára, až dojede na konečnou, nedopusťme, aby v našich srdcích uhasl oheň, který ji uvedl do pohyb.