Valašský jarmek

Jarmek

Třetí prosincový den byl v našem kraji provázen rozmanitými akcemi. Běžnými zábavami, kulturními a sportovními utkáními či zabijačkami. Jedna z nich však byla svým rázem naprosto výjimečná.

Šlo o dvacátý pátý Valašsko-mikulášský jarmek.

Nenavštívit ho, znamenalo urazit bohy! Čím je pro muslimy Mekka, tím je pro tradic milovné tento jarmek. Alespoň jednou, raději ale vícekrát touží navštívit tento řemeslný „svatostánek“.

A tak se ze všech koutů místního i vzdáleného kraje do těchto míst tyto dny sjížděli nebo přicházeli ctitelé dávných zvyků, dobrého jídla a zábavy. Už první spatření tohoto převelikého lidského hemžení muselo být pro příchozího naprosto jedinečné a působivé!

Celý prostor náměstí byl totiž už od rána zaplňován mnoha tisíci návštěvníků, kteří popocházeli od jednoho stánku ke druhému, aby se nabažili pohledů na nevídané množství nabízeného, velmi rozmanitého zboží.

Pravda, i na jiných akcích podobného druhu je k zastižení, ale na rynku valašsko klobúckém je dovedeno do obdivuhodné pestrosti a dokonalosti. Snad neexistuje kousek dřeva, který by nebylo možné zručnými řemeslníky zhmotnit do požadovaného tvaru.

Veškerá zde viděná domácí díla a dílka, sošky, výjevy, to všechno v sobě neslo genia loci okolních kopců, tradic a umu lidských rukou. Nad jiné toho přesvědčivým důkazem se tu staly především řemeslné dílny, ono také vidět na vlastní oči tvarování lyží, kutí podkov koní či sbíjení sudů není přece vůbec běžné.

Snad v každém druhém, třetím stánku se něco aktivního dělo, vyřezávalo, tkalo, nebo alespoň nalévalo. Oči kolem stánků procházejících byly k tomu všemu navíc lákány tisíci a tisíci předmětů v podobě rozmanitých vyřezávek a obrázků ze dřeva či z kůže.

Jarmek by ale nebyl jarmarkem bez dobrého pití, takže grog i slivovice vtékaly proudem do hrdel zakloněných postávajících. Ať už člověk nasál do svého chřípí vzduch z kterékoliv světové strany, cítil vůni rožněného masa, nahřívaných klobásek, jitrnic.

O vizi celých lánů frgálů, oplatků i jiných cukrovinek snad ani nemusím hovořit. Nedávno v televizi uváděli, že aktivní slovní zásobu člověka tvoří asi třicet tisíc slov. Snad všechna tato by se dala využít v popisu toho, co se konalo tuto sobotu na valašsko klobúckém náměstí.

Po oficiálním zahájení jarmeku paní starostkou Mgr. Eliškou Olšákovou jsme se hlavně těšili na příchod Mikuláše s jeho, už na první pohled obavy vzbuzující družinou. Ani já nemohl být výjimkou.

Přicházeli od Červeného domu směrem k pranýři v plné své „kráse“, člověk si až v jednom okamžiku říkal, jsou to opravdu jenom masky?Tak byli svým vzhledem věrohodní.

Tlačenice kolem nich byla nepředstavitelná. I já se dočkal, když se za mými zády ozvalo:

„Pane, poodstupte, prosím, trochu stranou, i moje dítě chce vidět čerty!“

Rád jsem tak učinil.

Čerti sice lomozili svými zvonci ažaž, sem tam někomu i pohrozili, ale ne vždy prokazovali až tak hrozivou pověst, která je zpravidla předchází. Jeden z nich dokonce něžně pohladil po hřbetě jedu z oveček v ohrádce se pasoucí.

Jarmek ovšem probíhal i v mnoha jiných lokalitách, ne všechny jsem mohl stihnout. Nabízely nejenom zábavu, ale i přečetné hudební zážitky z poslechu zúčastněných, zejména pak folklorních souborů, Rokytenky, Dúbravy, Klobučánka i Klobučanu, cimbálových muzik a mnohých dalších.

Na Kosence se v sousedství plápolajícího ohně formovalo pomocí šikovných rukou dětí, vedených švarnou dívkou, těsto. Z přilehlé, znovu postavené stodoly se zase ozýval hrdelní zpěv valašských junáků v čele s „Budulínkem“, tedy Mirkem Janíkem.

Samozřejmě i v kulturáku bylo k vidění a slyšení nespočet aktivit.Jedna byla hezčí druhé. Mě v přísálku zaujala soutěž v kvalitě patnácti doma pečených chlebů. Vyhrál místní bochník, však se také naším uždibováním po něm jenom zaprášilo!

Poutavých soutěží však bylo daleko více. Všech jsem se ale nezúčastnil. Prostě jsem nestíhal.

Odskočil jsem si ještě i na moje oblíbené gymnázium, které je v době pořádaných ekologických olympiád oázou nejenom kvalitního vědění, ale i příkladné, téměř rodinné pospolitosti.

Po milém v něm přivítání paní ředitelkou RNDr. Evou Cepkovou jsem mohl pozorovat v řadě sedící děti, které se pod odborným vedením věnovaly paličkování, tedy tkaní krajek.

Lidmi přeplněné byly i postranní ulice. Na konci jedné z nich jsem si vyčíhal odpočívající skupinu  čertů. Požádal jsem je o krátký rozhovor:„Z jakého pekla pocházíte, prosím, páni čerti?

„Z Nedašova,“ rázná odpověď na sebe nedala dlouho čekat“.

„A daří se vaší živnosti?“„Celkem to de, hříšníků přibývá.Čertíme i na severní Moravě, zakázky se nám enem hrnú“.

„A není vám horko v těch mohutných ovčích houních?“. „Je, ale to je spíš tú slivovicú, šak vidíte!“.„No, nechci vás, pánové, ve vašem pekelném konání zdržovat. Musím už jít.

Na shledanou v pekle, držte mně tam místo!“ pokusil jsem se být vtipný.

„Spolehněte se, pane!“ neslo se ke mně už zpovzdálí.

Abych pravdu řekl, trochu mě zamrazilo!Jarmek jsem v odpoledních hodinách opouštěl  s vědomím nezapomenutelných zážitků. Při příchodu na nádraží ve Valašských Kloboukách mně ještě bylo dopřáno spatření příjezdu parního vlaku.

No krása celý den, co mám povídat, a nejenom pohledem na vlak.