Opuštěná hláska

Opuštěná hláska na Jelenci

Tak je nazýván opuštěný objekt na hřebenu Velké Javořiny, dobře viditelný i z Uherského Brodu.

Proč se k němu nevydat?

Problém je ale v tom, že výstup k němu je asi nejnamáhavější v našem kraji. Ono dostat se z nadmořské výšky asi 300 metrů ve Strání na kótu Jelenec 925 metrů není jenom tak.

Vyjel jsem, jak jinak, z Uherského Brodu, tentokrát vlastním autem. Přes Nivnici a Korytnou jsem dospěl ke sklárnám ve Květné.

Bylo chladno, téměř zataženo. Byla polovina prosince, vzal jsem si sebou prozíravě zimní bundu.

Tušil jsem, že tam nahoře to nebude legrace. Hned prvních sto metrů chůze mě nepříjemně překvapilo. Zemní stroj rozryl na okraji obce úvodní část cesty, takže boty jsem měl hned obaleny od bláta.

Naštěstí pěšina na ni navazující tento první dojem svou kvalitou překryla. Vinula se mezi statnými buky i javory, příkře stoupala, kroutila a vlnila, ale s tím jsem počítal. Šel jsem nahoru stejnou trasou na minulého Silvestra, tehdy ovšem za podstatně odlišných klimatických podmínek.

Držel jsem se zelené značky, která vedla úbočím Velké Javořiny, s úmyslem asi kilometr před jejím vrcholem odbočit právě k Jelenci.Tradičně se k němu doporučuje odbočení z rozcestníku pod Jelencem.

Ale to by byla pro mě zacházka.

A tak jsem v jednom místě sešel ze zelené a namířil si to divočinou kolmo nahoru k předpokládanému cíli.

To jsem si ale dal. Prales, to je slabé slovo pro to, čím jsem procházel, nebo spíše prolézal. Čekaly mě ve strmém svahu obrovské padlé buky, pařezy a spousta spadaných velkých větví.

K tomu pak krkolomné stoupání, nesrovnatelně prudší než před tím. Navíc jsem nevěděl, jdu‑ li správným směrem.

Kdyby se mně něco stalo v takovém terénu, pravděpodobně by mě nikdo nenašel. Ani mobil by mně moc nepomohl. A tak jsem jenom doufal ve štěstí.

Sem tam problesklo mezi mraky Slunce, ale jeho paprsky stejně měly problém prodrat se korunami stromů k zemi. Bylo citelně chladno, musel jsem si nasadit na hlavu lyžařskou čepici.

Postupem času přece jenom začal prales řídnout a já uviděl nad sebou vysokou věž bývalé vojenské hlásky. Ale i tak posledních sto metrů výstupu mně trvalo dobrých 10 minut. Už také proto, že jsem musel v jednu chvíli vyjmout fotoaparát a vyfotit prales.

Samotná hláska s výškou asi 20 metrů je ukryta v křovinné vegetaci. Kolem ní se vyskytuje několik polorozpadlých, tmavých staveb ze dřeva, betonu a cihel, čert ví, k jakému účelu sloužily.

Místo působí skoro strašidelně, člověk neví, jestli se z těch trosek z ničeho nic nevynoří nějaké individuum. Vylézt na hlásku jsem se neodvážil, byla zrezivělá se zcela kolmými žebříky, bylo by to jako lézt na zchátralý tovární komín.

Tvrdí se, že z této hlásky je nejlepší rozhled na Bílé Karpaty, jaký vůbec může být. Chytnout tam nahoře člověka závrať, nebylo by koho oživovat, ale třeba nějaký borec se o vylezení občas pokouší.

Hlásku jsem si vyfotil a pohodovou hřebenovou cestou kráčel k rozcestníku pod Jelencem.U něho jsem zabočil ostře doprava a začal romantickou pěšinou po úbočí javořinského pralesa scházet do Strání ke svému autu.

Nejednou jsem musel překračovat kmeny s troudnatci kopytovými, známými to choroši. Sestupováni se mně zdálo být zdlouhavé a poněkud nudné.Holt, když se jde po známé již cestě…

Ale na konec vše dobře dopadlo a já se mohl autobusem ze Strání vrátit celkem v pohodě domů.