Návsi

Návsi

Vzpomíná si na ně ještě někdo? Existují vůbec? Vždyť byly tak typické pro větší či menší vesnice. Šlo nebo jde o veřejný prostor uprostřed vsi, obklopený usedlostmi.

Ale to by byla velmi jednoduchá definice, nevystihující nejenom vzhled tohoto prostoru, ale zejména jeho duchovní obsah. Náves byla dříve naprosto bytostně propojena se životem venkovských lidí.

Nebyla velká, nejednou za horkého léta i prašná, či za deště naopak blátivá. Byla místem, kde se lidé scházeli ve chvílích slavností, ale kde se i shromaždovali, když se ve vsi něco důležitého událo.

Možná se při těchto setkáních i překřikovali, gestikulovali.

Proč také ne, to k životu vždy patřilo a patří. V dávných dobách sem přicházel vyvolávač důležitých zpráv, později na nějakém telegrafním sloupu nainstalován kvůli témže účelům i obecní rozhlas.

Tudy projížděli krojovaní rekruti, kteří zajisté tušili, jaké svobody jsou nechtěně zbavováni a do jakých nelehkých podmínek se vydávají. Na návsi bývalo tržiště, kde se směňovalo co hospodářství dalo.

Zelenina na políčcích vypěstovaná, ale i drobné zvířectvo.

Živo v trhovecké dny zde tedy bylo až až. Na návsi bývala i pumpa, ke které si přicházely hospodyně pro vodu, ať už pro potřeby selské kuchyně nebo na praní s valchou..

Vody ze studny by na hašení požárů nestačila.

A tak nedaleko od návsi, někdy přímo na jejím okraji, byla hasičárna, z níž vyjížděli hasiči ve svých tradičních oblecích na hasičské stříkačce, nad jejímž vzhledem bychom dnes možná ohrnovali nos.

Neprávem, neboť právě tehdy, při přemíře dřevěných staveb hrála v rukou hasičů nenahraditelnou roli. Rybníček na návsi byl jimi vyhledáván asi jako první.

Neradno zapomenout na návsi i na typický vesnický hostinec, nesrovnatelný svým vzhledem s dnešními restauracemi. Pivo nebo guláš, asi toho o mnoho více v nabídce takových hostinců nebylo. Dubové lavice, hostinský se zástěrou a podnosem v ruce, takovou máme asi představu podle Haškova Švejka.

Na to hlavní ale nesmíme zapomenout! No přece na návsi přece stávala vzrostlá lípa, pod ní lavička, na které se zvečera shromaždovaly starší i mladší ženy, aby si v jejím stínu popovídaly o všem možném.

Co ten který soused zase provedl, kdo se vydal do světa za lepším atd. Poblíž lípy se nacházel i kříž nebo Boží muka.

Po návsi se na koloběžkách proháněly děti, sem tam projel nějaký místní občan na kole, aby se zastavil a podělil o novinky s jiným cyklistou nebo chodcem.

Nebyla zde nouze ani o projíždějící koňské povozy, možná i kravské, teprve mnohem později „broukal“ při své jízdě návsí nějaký ten drkotavý traktůrek.

Z celého takového prostoru dýchal při vší jeho prostotě klid a pohoda, tak vzácné jevy v dnešních uspěchaných dobách.

Návsi dnes vystřídaly prostory s parkovišti, přibyly obchody, možná vadila i ta stará lípa, a tím se genius loci návsí tak nějak z těchto míst postupně vytrácel.

Je to škoda. Nové době se nedá bránit, ale ten klid, ten bychom dnes určitě brali, co myslíte?