Mikuláš a spol.

O Mikuláši a čertech v Uherském Brodě.

Že se začátkem prosince v našem městě objeví, bylo všem jasné.

Otázka ovšem zněla, kdy přesně a v jaké okázalosti se nám představí.

Již v pátek nám bylo městským rozhlasem dáno na vědomí, že toho dne podvečerem se Mikuláš, anděl i čerti zjeví na Masarykově náměstí.

Nebylo zbytí, musel jsem se tam jít krátce po setmění podívat i já.

Nemusel jsem čekat dlouho, neboť jakmile radniční hodiny ukázaly sedmnáctou hodinu, z Komenského ulice zvolna k centru města přijížděl modře blikající vůz městské policie.

Takový úkaz bývá obvykle znamením, že se děje nebo bude dít něco neobvyklého.

A taky že dělo!

Policisté byli samozřejmě pouze jakýmsi předvojem nastávající události, neboť záhy se za nimi ze šera vynořil koněm tažený historický kočár se vzpřímeně stojícím Mikulášem.

S tradiční vysokou mitrou na hlavě třímal v ruce masivní berlu. Za ním na sedátku si hověl do bělostného hávu oděný okřídlený andílek.

Uvedený vizuální dojem za kočárem dotvářela skupinka dovádějících rohatých čertů.

Hřmotná postava dobrotivého biskupa s mohutným tmavým plnovousem budila oprávněnou pozornost veřejnosti, stejně jako jeho půvabný anděl, který na sebe v tu chvíli vzal lidskou podobu.

Musím pochválit i čerty, svými reji dostáli pověstem, které je provázejí, i když snad mohli více řinčet řetězy.

Jde však jen o můj ryze soukromý názor, nikomu ho, probůh, nevnucuji.

Vozítko s Mikulášem a jeho družinou obkroužilo náměstí, které bylo do značné míry zaplněno rodiči s malými dětmi, často batolecího vzezření.

Nad obeliskem Cesta světla kočár zastavil, Mikuláš s andílkem z něho vystoupili a očekávaně se jali vyptávat postávajících rodičů i dětí na dřívější skutky malých capartů.

I já pochopitelně hořel zvědavostí v naději vyzískat z probíhajících dialogů spojených s případnými odměnami co nejvíce podrobností.

Žel k místu dění jsem se nemohl pro množství přihlížejících osob prodrat.

Nezbývalo mně tedy než jen zdáli sledovat, jak se čerti mezi sebou i nadále čertili a andílek rozdával na všechny strany nesmělé, leč konejšící úsměvy.
Pokusil jsem se alespoň něco z viděného, tedy Mikuláše, anděla a čertů, vyfotit, ale blesk mého fotoaparátu už zdaleka nebyl tím čím býval.

„Nu což, nevadí, počkám si na oficiální fotky z brodské radnice,“ blesklo mně v tu chvíli hlavou.

Jaký ale výsledný dojem udělal Mikuláš s čertem na naši drobotinu, to jsem hodlal zjistit až  zpovídáním našich nejmenších v městském parku, kteří tam ve všední den pravidelně skotačí.

A právě proto jsem v pondělních dopoledních hodinách v uvedených místech poprosil paní učitelku z mateřské školy o možnost položení několika otázek svolanému houfu asi čtyřletých dětí.

Úsměvným souhlasným pokynutím hlavy mně vyšla vstříc.

„ Tak co, děti, byli i u vás doma v sobotu večer na návštěvě Mikuláš s čertem?“ započal jsem s nimi diskuzi.

Les rukou vystřelil nahoru s překřikováním všech.

„Byli, byli“.

„A těch čertů jste se nebáli?“

Ohlas maličkých byl v ten okamžik o poznání menší.

„Já jsem se nebál,“ se značnou nejistotou v hlasu mně z nich odpověděl ten nejodvážnější.

„A na co se tě Mikuláš ptal?“ položil jsem mu stěžejní otázku.

„No, jestli jsem rodiče nezlobil“.

„A co jsi mu odpověděl?“

„Řekl jsem mu, že… že někdy zlobil,“ ozvalo se provinile.

„A slíbil jsi Mikuláši, že se polepšíš?“

Přikývnutí sklopenou hlavou osloveného bylo nepřehlédnutelné.

Otázek z mé strany k dětem bylo přirozeně více, přičemž jsem o věrohodnosti na ně odpovědí ani na okamžik nezapochyboval.

Kdyby tak upřímně reagovali i dospělí, nebylo by to špatné.

Tím pádem si myslím, že nejenom Mikuláš, ale i ti čerti jsou čas od času užiteční. Snad nás může jenom mrzet, že čertovské řinčení řetězy nemá na dospělé jedince takový výchovný efekt jako na ty malé!

Jaromír Slavíček