Lyžování na trávě

Juniorské mistrovství světa v lyžování na trávě

S několika denním průběhem.

Štítná nad Vláří totiž není z Uherského Brodu až tak daleko, nemohl jsem si nechat takovou příležitost ujít. Konkrétně v pátek 2. 8., slalom ve 14:30. Po příchodu na místo činu poblíž lyžařského vleku jsem konstatoval perfektně vybavené a zabezpečené závodiště s početným obecenstvem. I Česká televize byla přítomna.

Byl jsem zpočátku zvědavý na vzhled samotných lyží. A první z nich dojem? Jejich konstrukce je patrně odkoukaná od vzhledu pásových traktorů. Bože, a jak se vlastně na takových lyžích brzdí, položil jsem si v duchu otázku? Bylo mně zasvěceným sousedem sděleno, že toto nářadí nebrzdí. Pokusily se o mě mrákoty. Z takového kopce sjíždět… a bez brzdění?

Odpověď mě uzemnila. Prý lyžaři na trávě zastavují až na rovince nebo v protisvahu. Trochu mně v tu chvíli tato skutečnost připomněla moji felicii… Co se týká letní výbavy lyžařů na trávě, tak ta je téměř totožná se zimní. Soutěžící byli oblečeni lyžařsky, akorát šály neměli. Proč taky? Bylo kolem pětadvaceti stupňů nad nulou… A pak už to začalo. Zájemci o medaile byli na startu shromážděni v plném soustředění. A že jich nebylo málo. Prý jich přijelo do Štítné počtem na padesát. To už byla „síla“.

Kdo ví, čím mazali, i nadále mě zvědavost ovládala. Organizátor poblíž stojící mě poučil, že mažou olejem. V případě letní varianty se však nemaže skluznice, ale kolečka. Zase jsem byl o „kolečko“ chytřejší. Pak už nastal čas sledovat vlastní závod. Jako první se vydali na trať předjezdci, nebo spíše předjezdkyně. Předkloněná těla, u branek vzorové přenášení těžiště z nohy na nohu, příkladná souhra rukou a nohou. Akorát ten skluz na sněhu mně, možná i některým divákům trochu chyběl.

Zpočátku jsem ale stejně měl dojem, že jsem si zmýlil závod. Nabyl jsem totiž v jeho průběhu pocitu, že se jedná o soutěž sebevrahů. Ono proplétat se mezi brankami bez brzdění v rychlosti kolem 50 kilometrů v hodině, to bych nechtěl ani náhodou. Asi bych si pěkně při eventuálním pádu nabil hu.. Pak už došlo na to „pravé“, svah začali kořit závodníci a závodnice z různých zemí, hlavně pak z Itálie, Německa, Rakouska, Japonska, samozřejmě pak nechyběli naši a Slováci.

Zprvu ale začala sjíždět děvčata. Subtilních postav, jejich půvab však bylo přes brýle a helmy těžko posuzovat. Ostatně o soutěž „misek“ nešlo, tak co. Všem jsme drželi palečky. Někdy ale docházelo na trati k malým „tragédiím“. Jedna z favoritek, tuším Alena Veselá, nezvládla branku, po dojetí do cíle zamířila rovinkou do sousedního lánu vzrostlého porostu a několik minut v něm v předklonu zpytovala svědomí. Rozhodně nebyla veselá! Pak přišli na řadu junioři. Razance jejich jízd byla neuvěřitelná.

Ta mrštná těla, „buldočí“ styl, no co mám povídat. V jednu chvíli jsem si raději zakryl dlaní oči, bylo mně potenciálně líto mladých životů. Zejména Japonci, snad trénující na svazích Fudžijamy, sjížděli stráň vabank, v podstatě ve stylu kamikadze. Patrně si na startu symbolicky připili se startérem douškem rýžového vína saké a vyrazili na trať.

Což o to, byli dobří, byli výborní, ale na naše mistry neměli. Martin Barták, Jan Borák, člověk žasl, co se dá na takových lyžích provádět, co obdivovat. Ale všem svým soupeřům nakonec to odpoledne „vypálil rybník“, jak se také říká, místní borec – Filip Machů. Když moderátorka oznámila jeho prvenství, Štítná s Popovem se otřásaly v základech bouřlivým potleskem. Zážitek tedy velkolepý, srovnatelný s obdobným zimním sportem.

Chtělo to ale vše vidět na vlastní oči!

Mně i jiným se to podařilo…