Kdysi jezdila

Kdysi nás tato auta vozila…

Nenápadný pozemek stojí na okraji města.

Jeho plot je místy pokroucený, až do poloviny prorostlý křovinami a plevelem. Všude kolem něho jsou k nalezení kopřivy až po kolena.

Nahlížím dovnitř autovrakoviště.

Vidím spoustu autovraků, jeden vedle druhého.

Některé stojí vedle sebe, jiné jsou dokonce částečně na sobě. Na některých je ještě patrna jejich původní barva, u jiných už rez dokonává svoje destruktivní dílo.

Několika vrakům chybí kola, jiné je sice mají, ale se ztyřelými pneumatikami. Místy jsou na zemi vidět skvrny od vyteklého motorového oleje.

V těch místech plevel chybí, nebo je nažloutlý, odumírající.

Rostlinám vyteklé provozní tekutiny rozhodně nesvědčí.

Okenní skla u aut podle očekávání chybí. Z polodutin reflektorů trčí akorát několik drátů. Uvnitř mnohých z těchto vraků jsou vidět potrhaná koženková sedadla.

Určitě toho u některých trosek chybí více.

Možná si někdo zajde do těchto míst a s povolením správce pořídí pro svoje ještě sloužící vozidlo nějakou tu náhradní součástku.

O jaké značky aut tady jde?

Zpravidla o ty, které se už nevyrábějí, ty novějšího data výroby přišly zase k nějakému tomu úrazu.

Hodně je jich tady totiž podle vzhledu nabouraných.

Člověku se v tu chvíli do hlavy vtírají myšlenky.

Jak došlo k autonehodě? Zranil se pří ní někdo? Asi ano.

Snad ale nikdo při nehodě nezemřel.

Musím doufat.

O chvíli později v jiném duchu zapřemýšlím.

Kdo byl majitelem těchto aut? Jistě si domů kdysi nově koupené auto opatrně a téměř posvátně vezl. Pochlubil se jím sousedům.

Z počátku se o něho určitě příkladně staral. Nepochybně ho často umýval.

Leštěnky patrně nezahálely.

A koho v autě majitel vozil? Jenom sebe určitě ne. Rodinu, známé, někdy i cizí.

A co zavazadel jeho vozidlo převezlo… Jezdilo jeho auto do zahraničí? Asi ano. Nejspíše do Chorvatska.

Stálo poblíž břehu a „sledovalo“ jak se jeho majitel koupe, opaluje a baví s přáteli u vínka. Co hovorů se v interiéru vozidla uskutečnilo.

Kolik smíchu v něm zaznělo, anebo naopak výčitek.

Kolik kolizních situací asi zažilo? Kolikrát při nich zaskřípaly brzdy?

Přešla léta, na karoseriích se objevily první šrámy. Rez se pustil do blatníků, nebo do prahů dveří. Leccos se ještě dalo na určitou dobu zachránit.

Ale čas, ten nemilosrdný čas jistě působil stále více a více, neúprosně.

A pak definitivně ukončila životnost auta právě ta autonehoda?

Kdo ví.

Zajisté vlastník. Žije on vlastně vůbec ještě? A jak se loučil se svým vozem, který mu jistě přinesl hodně zajímavých zážitků a služeb?

Mávl nad ním rukou při jeho předávání vrakovišti, nebo ho s citem pohladil?

Asi to dokázali jenom ti vděčnější jeho majitelé, ti, kteří uměli ocenit, co pro ně vůz za celá ta léta udělal.

A nyní?

Auta tu odpočívají v pokoji a čekají, kdy přijede nákladní vůz a odveze jejich torsa k místům, kde budou zbavena umělohmotných součástí, rozdrcena a předána do hutí k roztavení.

To bude jejich definitivní konec.

Odvracím zrak, pomalu odcházím.

Smutné úvahy, já vím.