Jako „jantarová komnata“

Sháněl jsem nějaké specifické informace o Bílých Karpatech, a tak jsem se za nimi chtěl vydat na Slovensko. Bylo to jen pár kilometrů za hranicí, konkrétně jsem mířil do nedaleké Nové Bošáce.

Stačilo projet Nivnicí, přejet kopec do Březové a pak už to byl jen kousíček do uvedené obce. Projížděl jsem kolem opuštěné celnice, divím se, že někdo pro ni nevymyslel nějaké uplatnění. Nová Bošáca je protáhlou obcí, takže jsem musel nějakou dobu hledat cíl mé cesty. Nakonec jsem na něj narazil. Šlo o přízemní budovu s rovnou střechou.

Kolem ní se prostírala pěkná zahrada, kterou hlídal nádherný, ale respekt vzbuzující vlčák. A pak už jsem vstoupil do usedlosti pana Štefana Matejíka. Člověka, který měl být tím, kdo mně popovídá, jako pamětník, o životě na slovenských Kopanicích. Ale dříve, než jsem ho mohl vyzpovídat, jsem spatřil něco, co na mě udělalo velký dojem.

Požadované informace o životě na Kopanicích jsem tedy musel zprvu nechat stranou. Pan Matejík je totiž uměleckým dřevořezbářem, této činnosti se věnuje již padesát let. Za ta dlouhá léta vytvořil něco, co by nejenom mě, ale každého návštěvníka mělo přivádět k úžasu. Ty nádherné dřevoplastiky v "medovém" provedení jsou u něho něčím, co hned tak někdo nespatří.

To co jsem viděl, na mě dělalo dojem téměř "jantarové" komnaty, samozřejmě v dreve provedení. Dřevořezby totiž byly rozmístěny na stěnách, ale i skříních, židličkách, stolech, na schodišti, prostě všude.

Popisované by mělo být ozdobou kulturních institucí, a to jak na Slovensku, tak u nás na Moravě. Je evidentní, že v Nové Bošáci mají umělecký klenot. No nádhera, co mám povídat.

Teprve pak nastal čas si popovídat s pane Matejíkem o jeho mládí a následné životní pouti.

Byla pozoruhodná.