Brodské chodníky a chodníčky

Chodíme po nich den co den. Tam a zpravidla i zpátky. Spojují naše domovy s místy, kde pracujeme, kde odpočíváme a kde sháníme předměty každodenní potřeby. Nejednou nás vedou i do míst, která bychom raději vynechali ve svých pochůzkách. Mám na mysli rozmanitá nemocniční a lékárenská zařízení, kam nezřídka „nosíme" svoji bolest a utrpení.

Chodíme po chodnících, aniž bychom nějak osobitě vnímali tyto stezky jako takové. Proč taky? Vždyť jsou něčím tak obyčejným, tak fádním, co by nemělo budit větší pozornost. A když přece jenom, tak asi jenom tehdy, když hrozí podvrtnutí naší nohy anebo v lepším případě jenom zablácení naší obuvi.

Chodníky či chodníčky jsou svými vlastnostmi velmi rozmanité, jsou úzké i široké, přímé i točivé, míří po rovině či z kopce, složením jsou asfaltové, betonové, tvořené dlažebními kostkami či moderními různotvarými dlaždicemi. Někdy jsou jen tvořeny škvárou nebo dokonce travinami. Tradiční jsou kostky, ale i ty mohou být z různých materiálů, trvanlivé světlejší žulové nebo naopak hodně tmavé, možná z vulkanického, pro Brod atypického čediče.

Mnohé jsou čisté, jiné zase více či méně pokryté nánosem bláta, některé s perfektním povrchem, ale opět jiné zase s většími či menšími výmoly. Některé z nich svým stářím nebo horší údržbou jsou prorůstány ojediněle, často ale i hutnější vegetací.

Méně využívané chodníky začínají tak vizuálně splývat s okolním prostředím, že snad už ani chodníky svým vzhledem nepřipomínají.

Po některých proudí davy lidí, jsou ale i takové, po kterých během dne projde jen osamělý chodec...

O některé pečují vzorně obyvatelé přilehlých domů, jiné jako kdyby nikomu nepatřily.

Vybrané z nich se čas od času opravují, jiné jsou ponechány svému neblahému osudu.

Historicky zvláštní ráz mají chodníky, tvořené drobnými dlažebními kostkami. Nechodí se po nich příliš dobře, jsou snad pro chůzi i nebezpečné, ale věru, připomínají tak trochu minulost měst a člověk při chůzi na nich propadá pak i určité nostalgií.

Zejména v zimním období se na chodníky ale zaměřujeme pozorněji. Důvodem je jejich pokryv sněhem, který odstraňovat není vždy nejjednodušším úkonem. Tehdy přemýšlíme, kdo by měl zařídit jejich úklid, aby na nich nedocházelo k případným úrazům. Asi město,vždyť chodníky jsou umístěny mimo naši parcelu. Ale člověku se vtírá myšlenka, opravdu jsou něčím pro nás tak cizím? V řadě případů nám to mnohdy nedá a chodníky očistíme, pokud nám ovšem síly stačí, sami! Dovoluji si na závěr krátké zamyšlení. Kolik asi osudů v podobě procházejících občanů jimi prošlo a prochází?Kolik lidí chůzí po nich nese sebou radost či bolest, kolik a jaké myšlenky prochází hlavami těch, kteří volili cestu těmito místy?

Jistě, chodníky nejsou něčím živým, ale přesto nás provázejí životem a nesou paměťovou stopu, stopu, která nikdy nebude nikým asi přečtena, ale která bude na těchto místech na věky zapsána jako tajemství, která si odnese každý z nás ve svém nitru...

Mgr. Jaromír Slavíček