Zklamání

Zklamání

Neexistuje člověk, který by nezažil pocit zklamání. Asi ho my všichni menší či větší prožíváme v různém rozsahu téměř každý den, aniž bychom ho očekávali.

Záleží pak na povahových vlastnostech člověka, jak takové hnutí mysli akceptuje, ne každý se totiž z tohoto stavu rychle dostane a své myšlenky zaměří pozitivněji.

Ten, kdo žije ve velkém očekávání a má  příliš smělé cíle, ten bývá zklamán častěji a více.

Přirozeně nezáleží jen na počtu uváděných nežádoucích pocitů, ale více na jejich kvalitě, na hloubce zásahu našeho nitra.

Zklamání, která nás v životě provází, jsou totiž svým rozsahem velmi různorodá, některá  mohou být svým dopadem na psychiku člověka zanedbatelná.

Pokud je totiž někdo zklamán, že nenašel v obchodě požadované zboží, asi to nebude s jeho následnými negativními pocity až tak zlé.

Zanedlouho může své „raněné srdce" nahradit pocitem zcela opačným, příjemným a vymazat tím svůj nemilý zážitek něčím příjemnějším.

Někdo je zase zbaven svých představ tím, že se mu nedaří v kariérním růstu postupovat tak rychle, jak očekával. I tato skutečnost nemusí být brána tragicky, časem cílevědomým úsilím dotyčného může zase odeznít.

Je skoro zbytečné připomínat, že každý sportovec, a to bez výjimky, prožívá čas od času krátkou pocit marnosti. Ve sportu však častěji nežli jinde je možné se z porážky „otřepat," třeba již při nejbližším sportovním klání.

Stejně tak naprosto běžná jsou zklamání ze špatných známek, prožívaná studenty ve škole. Zanedlouho na neúspěchy ve školních lavicích zapomeneme, neboť se nám dostane útěchy v dalších vystoupeních před tabulí, a úsměv se znovu zaskví v naší tváři

Nejvíce se snad o zklamání hovoří v souvislosti s láskou. Téměř každý z nás v počátcích vztahu se o protějšku domnívá to nejlepší prostřednictvím známých růžových brýlí.

Ty ovšem dříve nebo později postupně vytrácejí své barvy, ať už se tomu bráníme sebevíce.

V každém vztahu jeden miluje více a ten druhý vždy poněkud méně, což po určité době přirozeně může vést a vede k vzájemným nedorozuměním.

Někdo je v záležitostech lásky romantičtější, jiný  zase pragmatičtější, aniž mu to lze vytýkat.

Jsme my lidé přece jenom živočišného založení a materiálno nás musí v souvislosti s rodinou zajímat rovněž.

Zklamání nepřichází vždy jednorázově. Často se jeho jednotlivé etapy postupně hromadí, nabývají na kvantitě, aby pak  zákonitě přerostly v kvalitu a vztah, respektive vzájemné sympatie, zničily.

Domnívám se však, že největší pocit smutku zažívá člověk tehdy, když se zklame v přátelství, které má větší záběr než milostné opojení.

Když vám ukáže záda člověk, na kterého jste kdysi spoléhali, a to nejenom v milostných záležitostech, tak to je hodně bolestné.

Takové odmítnutí  nemusí být  vždy provázeno výčitkami, o to hrozivější a svým způsobem výmluvnější je mlčení.

Někdy je sice patrná snaha obnovit předcházející důvěru, ale jednou odvanutá vlákna „babího léta" se už málokdy vracejí!

Zklamání se dá vyjádřit mnohem poetičtěji a složitěji, než jsem uvedl výše uvedenými řádky, to by ale zastíralo jeho podstatu, a ta je kupodivu docela jednoduchá.

Jde o selhání naší duše!

Lidé nesou tato pohnutí mysli různě, většinou s hořkostí, někteří i zaslzí, jiní zaskřípou zuby,

ale tím už nezmění událost, která se stala.

To se může podařit pouze milosrdnému času. Ten sice dokáže odpouštět, ale ani on nezapomene!

Jaromír Slavíček

16.03. 2024 09:13:07
24.10. 2022 09:28:28
Návštěvy
Celkem: 173144
Týden: 457
Dnes: 79
  přihlásit poslední změna: 22.05. 2012 06:57:32