Zima na chatce

Mrzne až praští

Po několika dnech přijatelných zimních teplot se prudce ochlazuje. Už včera jsem tušil, že bude následující den pořádný mráz. Když se obloha v zimním období projasňuje, země v noci hodně vyzařuje a za takových situací bývá mráz hodně silný. A také že byl. Ráno jsem se zimou na chatě probudil ještě za tmy.

Doplížil se k teploměru, teplota v místnosti byla pouhých dvanáct stupňů. Jak já vzpomínal na peřinu. A tak mně nezbylo, než svižně zamířit ke kamínkům, které jsem se snažil co nejrychleji uvést do hřejivého stavu. Chtělo to jako tradičně chomáč novin, třísky, prostě obvyklý postup. Škrkl jsem sirkou, zapálil papír, od kterého chytly třísky.

Pak přiložil polínka. Chvilku jsem počkal na rozhoření dřeva. S drkotajícími zuby jsem se navrátil do spacáku a po uvelebení se v něm zatáhl zip až ke krku. Usnout se už nedalo, chlad v místnosti přetrvával, naštěstí probleskující světlo ve škvírách kamínek dávalo naději na pozvolný nárůst teploty. Postupně se rozednívalo víc a víc.

Teplota poznenáhlu vystoupala na solidních sedmnáct stupňů, ale na výskání to pořád nebylo. Přesto bylo nutno vstát a na žhavé uhlíky v kamínkách přiložit několik polínek. Uvařil jsem si čaj a horký ho do sebe srkal. Pohlédl jsem na venkovní okýnko a žasl. Jeho sklo bylo zdobeno nádhernými ledovými květy. Což o to, byly to působivé přírodní výtvory, ale bohužel ještě více u mě navozovaly pocit zimomřivosti. Vzal jsem si do hlavy, že se mrknu podívat ven, jak je to s mrazem doopravdy.

Odemkl jsem dveře, zapřel se do nich… a nic. Nešly otevřít ani náhodou. Byly prostě k veřejím přimrzlé. Opřel jsem se tedy do nich rázněji, ale i druhý pokus byl neúspěšný. Tak jsem do nich ramenem prudce vrazil, až to zabolelo. Dveře zapraštěly a otevřely způsobem, že jsem málem z chatky ven vypadl. Ovanul mě ne studený, ale přímo ledový vzduch. Bleskově jsem se vrátil do tepla. Rychle dveře za sebou zavřel, sebral ze stolu teploměr a po jejich znovuotevření ho položil před práh.

Mezitím si dal další lok horkého čaje. Udělal jsem si k němu vločky s medem a přemýšlel o náplni dne. Mám meditovat, nebo vyjít na tradiční zimní procházku? Vypadalo to na slunečný den, a tak jsem se rozhodl pro druhou variantu. Ale s vycházením počkal až do pokročilejších dopoledních hodin. Venku jsem znovu nahlédl na stupnici venkovního teploměru.

I nadále bylo dost mrazivo. Osm pod nulou. Ale jak píšu, slunečno. Nenechal jsem se nízkou teplotou odradit a začal se připravovat k mrazivé vycházce. Postupně na sebe navrstvil tričko, flanelovou košili, svetr, bundu. Na své si pochopitelně přišla i šála, čepice na uši a rukavice. Takové vybavení jsem považoval za naprosto nezbytné. Vyšel jsem ven, zabouchl za sebou dveře a zamkl je. Rázně pak vyšlápl do blízkého lesa, ale vybral si oproti předcházejícím dnům schůdnější terén.

Měl jsem v plánu udělat jenom menší okruh. Šlo se mně docela dobře, sníh byl promrzlý, nefoukalo. Pěkně to při mé chůzi pod botami křupalo. Ale posléze mně začalo v rukách zebat. Čert aby vzal moje prstové rukavice, chtělo to mít pořádné palčáky. V rukavicích jsem proto sevřel pěst, čímž jsem prsty dostal mimo jim vymezenou část rukavic.

Trochu to pomohlo. Jinak ale zimní příroda byla překrásná. Zářící slunce, stromy oděné do bílého hávu. Na blízké louce jsem při zemi spatřil překrásné výtvory zimy v podobě kouzelné námrazy z přecházející dnů, kdy se krajinou převalovala mlha. Vzhledem k silnému mrazu jsem ale nechtěl riskovat své zdraví, a tak jsem svému tělu zavelel k návratu do chatky.

Těšil se na uvaření další várky horkého čaje a něčeho na zajezení.