Zdravit?Jistě! Ale jak?

Zdravit? Zajisté! Ale jak?

Proč vlastně zdravit? No, patří přece k základnímu lidskému vychování, že potkávajícího obdaříme jedním nebo několika slovy, čímž mu dáme na vědomí, že ho rádi vidíme, že je nám známý, a můžeme s ním tedy eventuálně navázat hovor.

Ale jaká slova při samotném pozdravu volit, to může být někdy problém.

A vůbec, jsou nutná slova, nebo stačí třeba jenom vhodné posunky a úklony?

V civilizovaném světě jsou přece běžné polibky, někdy skutečné, jindy jenom naznačené.

U Eskymáků se potkávající zase dotýkají svými nosy, to je ostatně asi jediné, co jim v jejich ukrutné  zimě z obličeje vyčnívá.

Někde si potkávající při setkání navzájem hladí tváře, jako je tomu třeba u některých kmenů na Nové Guinei. Kdo ví, třeba tímto způsobem zjišťují kvalitu budoucího sousta.

Ale dost žertů!

U Japonců je zase předklon těla velmi významnou symbolikou pozdravu, přičemž záleží na úhlu sklonu trupu, kterým dávají najevo patřičnou formu úcty k tomu druhému.

Rusové si v těchto situacích kladou ruku na srdce, ve východní Asií se střetávající dotýkají čely nebo dokonce ploskami nohou. Asi tam chodí hodně často bosi...

Slovní pozdrav je naprosto nezbytný, pokud potkáváme přátele, ale je vhodný i při jiných příležitostech. Pozdrav bychom měli volit podle významu osoby, kterou potkáváme, podle jejího společenského postavení, věku, pohlaví atd.

Většinou, tedy alespoň v našich zemích, vystačíme se známým pozdravem „Dobrý den," který by měl být doprovozen pokud možno jemným úklonem hlavy a následným podáním rukou, které se však v asijských zemích příliš nepraktikuje.

Nic nelze namítat též proti pozdravu „Zdravím vás," i když toto pozdravení vyznívá svým významem dost neurčitě..

Lepší dojem vytváří pozdrav „Buďte zdráv," kterým nepochybně přejeme protějšku co nejlepší zdravotní stav.

Pokud použijeme pozdrav „Zdar" nebo sokolský „Nazdar", působí takový pozdrav sportovněji a svěžeji, ale ne každému z nás může vyhovovat.

No a pak zde máme žoviálnější pozdravy, běžnější u mladší generace. „Ahoj," „Ahojky" nebo až příliš osobitý pozdrav „Čau."

Někde se prý ujímá i německé „Čus," kdežto starší „Čágo bélo", převzaté z jižní Evropy, prakticky již naštěstí z našeho slovníku téměř vymizelo.

Pozdravů je celá plejáda, volba toho kterého je naše rozhodnutí.

Ale ať použijeme jakýkoliv z výše uvedených pozdravů, je vždy bezpodmínečně nutný oční kontakt střetávajících se lidí, který je dokladem upřímnosti všech zainteresovaných.

Nelze popřít, že i tónina, ve které pronášíme pozdrav, má svůj nemalý komunikační význam. Pokud je totiž pozdrav málo zvučný, je to nesporně chyba, která svědčí o neprůbojnosti zdravícího, jeho bázlivosti, a to na střetávání dvou či více lidí rozhodně nepřidá.

Při rozloučení taktéž zpravidla nešetříme pozdravy „Nashledanou, Sbohem, Hezký den" a podobně.

Posledně uvedený pozdrav je běžný i v písemném styku, který mnohým nám některým už tak nějak zevšedněl.

Jak krásná by byla obměna těchto rozlučkových pozdravů třeba ve stylu: „Nechť vaše kroky provázejí sluneční paprsky!"

Já vím,v dnešní uspěchané době není na takové obřadné pozdravy čas, ale jak bylo řečeno úvodem, pozdravy při setkání i rozloučení navozují atmosféru případné následné komunikace a neměly by se rozhodně podceňovat!

Takže, „Nechť vaše srdce se naplní láskou!" Tak nashle!

Jaromír Slavíček

09.10. 2021 18:38:36
14.08. 2021 15:39:45
Návštěvy
Celkem: 109510
Týden: 387
Dnes: 30
  přihlásit poslední změna: 14.04. 2012 19:01:57