Zastavení času

 

Tam, kde zastavil se čas…

Když se řekne o nějakém místě, že se v něm zastavil čas, tak nás napadá, že jde o místa světem zapomenutá.

Jsou však místa, kde se zastavil čas lidem, tedy těm, kterých mysl postupně zastírá závoj zapomnění.

Ano, píšu o lidech trpících Alzheimerem.

Postupně začínají vnímat svět jinak než my ostatní, činí jim potíže zorientovat se v prostoru, v pokročilých stadiích mají problémy i s rozpoznáváním tváří svých blízkých.

Nemoc napadá převážně starší generaci, přičemž věkové rozpětí takto postižených jedinců je poměrně široké.

Není však svým výskytem tak vzácná, takže si nikdy nebudeme jisti, jestli tato nemoc nepostihne i nás.

Příčina této choroby je do značné míry dosud zahalena tajemstvím. Samotná léčba nanejvýš dokáže zbrzdit její  postup, trvale vyléčit ji zatím nelze.

Co můžeme za těchto okolností pro handicapované udělat?

Potřebné jsou nejenom léky, ale především snaha se věnovat takto postiženým občanům v co největší možné míře.

Musíme pro ně vyvářet prostředí blízké rodinnému, naplněnému lidskou láskou a porozuměním.

A takový místem je denní stacionář Domovinka v Uherském Brodě.

Když návštěvník vejde do tohoto prostoru, místo očekávaných chmur ho upoutají světlem prozářené místnosti.

Ano, i světlo je v takových případech lékem nanejvýš potřebným, neboť pro osoby takto postižené je tma zosobněním mnoha nejistot.

Po rozhlédnutí je člověk obklopen  kombinacemi žlutých a pastelově hnědých barev, které  navozují u každého z přítomných pocit pohody a bezpečí.

Na jedné ze stěn místnosti visí obrázky překrásné horské přírody, na jiné pak nechybějí  malby, nejednou vytvářené samotnými pečovateli tohoto zařízení.

Měkká rozložitá křesla a zraku nevtíravé, dřevo imitující dlaždice dokreslují ráz míst, kde osamocenost duše s tělem v jednotu vstupují.

Pro usnadnění pohybu jsou místnosti označeny nápisy, piktogramy, anebo barevně

odlišeny, potřebné komodity jsou kvůli usnadnění orientace na neměnných místech, hodiny mají velký, dobře čitelný ciferník.

Je toho zde hodně pohledem k materiálnímu obdivu, ale tím největším bohatstvím jsou tady nepochybně lidé.

Tedy všichni ti, kteří se zde podílejí na převládajících pocitech harmonie, klidu a porozumění.

Někteří klienti stacionáře v křeslech podřimují a snad sní o světě, který je už jiným, než ten, který dříve prožívali.

Základem všeho zde dění je však předpoklad, že cokoli nemocný řekne nebo udělá, je pro něj v daném okamžiku realitou a nemá smysl to měnit.

Pečovatelé plně respektují stav nemocných a citlivě dbají, aby nikdo nebyl do jakékoliv činnosti nucen, nýbrž jemně motivován.

Může se jednat například o čtení článku z novin a vyprávění o něm, hraní různých her nebo nacvičování konkrétních činností, třeba i jednoduchých popěvků.

Jelikož se vychází z toho, že u osob s demencí je dlouhodobá paměť zachována relativně nejdéle, využívá se i vzpomínek a jejich vybavování prostřednictvím různých podnětů, třeba fotografií.

Lidé s demencí se tak mohou vrátit ke známým věcem, což jim přináší uklidnění a pocit bezpečí.

Terapie může zahrnovat i přehrávání hudby v tiché místnosti. Často se používá v kombinaci s přírodními zvuky – šum moře, zpěv ptáků.

Všichni ošetřující se však chovají ke svým klientům co nejcitlivěji, tedy tak, aby byla  zachována a posílena lidská důstojnost.

Není toho málo, co by měli činit ti, kteří mají klienty na starosti.

To nejdůležitější mají jistě na paměti, vědí, že musí mít otevřené srdce pro ty, kterým osud nenávratně bere jejich minulost.

09.10. 2021 18:38:36
14.08. 2021 15:39:45
Návštěvy
Celkem: 109487
Týden: 364
Dnes: 7
  přihlásit poslední změna: 07.12. 2014 07:22:31