Zamyšlení

Zamyšlení...

Přicházím k domu sociální péče o mentálně postižené. Mám tam svoji neteř, a tak bývámna návštěvě v těchto prostorách velmi často.

Někdy zastihnu svěřence ústavu v jejich klubovně, jindy v keramické dílně spolu s jejich pečovateli.

Otevírám dveře, zdravím.

Odpovědí je mně několik nesmělých úsměvů přítomných klientů. Pak se tito znovu sklánějí ke svým krabicím a přebírají ty svoje korálky či staví nějaké neumělé výtvory.

Dávám se do řeči s pečovateli. Ti mají úsměv ve tváři téměř vždy, a přitom jejich práce, ne, to vlastně není práce, je obdivuhodná ve všech svých směrech.

Organizují činnost pro ty, kterým život nepřál tak jako ostatním, mají nad nimi dohled, chodí s nimi na procházky.

Chování mentálně postižených je nevyzpytatelné. Člověk často neví, jak zareagují, ale to všechno ti, kteří se o ně starají, dobře vědí.

Mezi pečovateli jsou téměř samí mladí lidé. Člověk si klade otázku, co je vedlo při výběru jejich zaměstnání, jehož význam se snad ani nedá vyjádřit slovy.

Při vchodu do zařízení je na nástěnce výstřižek z novin, který se týká jednoho z pečovatelů,  snad překvapivě jde o muže.

V rozhovoru s novinářem se vyjádřil, že to, co zde koná, je pro něho posláním. Je třeba vysvětlovat význam tohoto slova? Určitě ne. Alespoň zasvěceným ne!

Jejich finanční odměna je stejně jako v jiných pedagogických oborech jen průměrná, a to i s poplatky za jejich obětavou činnost.

Daleko větší odměnou, doslova nevyčíslitelnou, je radost z toho, jak si jejich svěřenci v každodenní činnosti vedou.

A právě úsměvy těch postižených dětí, i když některé z nich už mají pokročilejší věk, jsou devizou, které bychom si měli všichni nade vše jiné vážit.

V těchto zařízeních, kde vládne specifická atmosféra, nejsou peníze tím hlavním, co dává morální kredit životu, zde se nepřekřikují ti, co mají statisíce na výplatních páskách.

Zde se nerozdělují milionářské posty, zde se nelobuje, neodklání, nevystupuje v televizi s arogancí a povýšeností.

Zde nevládnou prezidenti, generální ředitelé, ministři, a další potentáti, tedy ti, co byli námi vyvoleni k organizování života jiných.

Zde nikdo teatrálně neobíhá hřiště s naší vlajkou, přijímaje hold tisíců, nezatíná zvednuté pěsti a  nehází po utkání do hlediště své propocené tričko, aby tím dal okázale najevo příslušnost k českému národu, a tím i svoje vlastenectví.

O těch postižených se příliš nemluví, a když přece jenom,  a když přece jenom, tak nějak stydlivě, ve smyslu:

„Dejte nám už s tím pokoj, schovejte je za zdi ústavů, my jsem ti úspěšní, nás obdivujte, nás obdařujte novinovými titulky, nás stavte na piedestal, nás, obrazně řečeno, posílejte na hrad!

Divný svět...Opravdu divný!

Místo, abychom se klaněli těm, co pomáhají trpícím, vyzvedáváme ty,  kteří svůj smysl života podřídili pochybným hodnotám politického nebo sportovního života.

Tato úvaha, pokud by byla vůbec někdy zveřejněna, skončí v poli nezájmu, snad jen s výjimkou lidí se schopností empatie.

Ale všechno, všecinko má svůj konec. Bohužel, anebo spíše bohudík?

Jaromír Slavíček

09.10. 2021 18:38:36
14.08. 2021 15:39:45
Návštěvy
Celkem: 109510
Týden: 387
Dnes: 30
  přihlásit poslední změna: 29.11. 2012 16:00:40