Vzpomínka řidiče autobusu

Proč se smáli?

Hned vysvětlím.

Měl jsem ten den na starosti posilující spoj. Z Korytné jsem měl jet do Uherského Brodu a pak dále pokračovat na Brno. Rutinní cesta. Ale co čert nechtěl.

Zaspal jsem. Snad čtvrť hodiny. No hrůza. Rychle jsem po probuzení na sebe hodil, co jsem ve skříni našel a pádil ke svému vozu. Nastartoval ho a sjížděl do Brodu.

Tam už stál zástup podmračeních lidí, kteří se každou chvilku dívali na hodinky. Rychle jsem otevřel vstupní dveře a začal prodávat jízdenky. Cestujících bylo ten den požehnaně.

Pak jsem ještě pro kontrolu prošel vozem až dozadu. Někteří z cestujících, již sedící, se na mě začali usmívat. To je dobré, řekl jsem si v duchu, takto vidět rozesmáté lidi.

Asi už je to zpoždění spoje tak nemrzelo.

Navíc svítilo sluníčko, vypadalo to na pěkný den. Vrátil jsem se na své místo za volantem, nastartoval vůz a vyjel. Přes Hradiště a Buchlovské kopce až do Brna. Při vystupování se na mě cestující opět usmívali, zejména pak ženy.

Asi jsem kluk k zulíbání, napadlo mě, byl jsem totiž tehdy ještě poměrně mladý. Ale proč se smějí skoro všichni, nedalo mně to. Bylo to už trochu podezřelé. Po vystoupení všech jsem se dobře prohlédl.

A strnul jsem.

Měl jsem totiž zcela otevřený poklopec a hrůza hrůzoucí, při tom ranním shonu jsem si zapomněl navléct i trenýrky. Takže bylo vidět skoro všechno. Zrudl jsem v obličeji.

Ta ostuda. A že byla vzpomínkově patrná i v budoucnu. Na dotyčné trase se na mě cestující pořád usmívali, jenom já stydlivě odvracel oči. Vida, co stačí lidem k dobré náladě.

Chce to jenom asi jenom se občas ztrapnit! Ale opakovat bych danou příhodu nechtěl ani za nic.

Jedna stačila.