Vzpomínka na léto

Na Čerešienku

Tedy na třešničku, jak se dá ze slovenštiny přeložit tento název. Takový krásný název nese sesterský vrch Javorníku na moravskoslovenském pomezí. Na cestu jsem vyrazil již tradičně vlakem a to v den, kdy má naše Země svátek. Mezi Slavičínem a Bohuslavicemi byla traťová výluka, a tak jsme přesedali na autobus.

V něm jsem zahlédl našeho předního ekologa, dr. Mojmíra Vlašína, který je mimo jiných významných funkcí soudním znalcem v oboru ochrana přírody. Přisedl jsem si k němu a po vzájemném se představení jsme dali řeč o našich zájmech. Pan doktor se mně svěřil, že se v současné době zaměřuje na vyhledávání lokalit poměrně vzácné užovky stromové.

V Popově jsme se rozloučili a já se vydal na dlouhou pěší túru ke slovenské hranici. Ale ještě obci jsem navštívil pana Stanislava Hnáníčka, majitele soukromé meteorologické stanice, na které se nejednou měří v zimních měsících rekordně nízké teploty. Jde o inverzní kotlinu, tak není se co divit. Předal jsem mu novinový výstřižek s mým článkem o jeho stanici.

Pak už sám a sám vzhůru do hor. Zprvu pěknou, úzkou a až nezvykle upravenou silničkou. Na zápraží poslední usedlosti Popova jsem si vyfotil zajímavou imitaci dřevorubce. V chladném, oblačném dni jsem kilometr za kilometrem putoval za svým cílem. V okolních svazích bylo kouzelné pozorovat pestrou škálu barev sektorových lesních porostů.

Svěží zeleň habrů a buků střídala jeho odlišná varianta u modřínů a zcela jinak tmavší zabarvení jehličí smrků a borovic. Očím velmi příjemná osvěžující hra barev lesa, k tomu voňavý průzračný vzduch, zurčící Zelenský potok podél cesty, co více by si člověk při takovém putování mohl přát? Asi po pěti kilometrech silnička končila a já se začal lesním porostem „probíjet“ k Čerešience.

Občas jsem ztratil orientaci, dalo se snadno zabloudit. Ještě štěstí, že jsem měl u sebe mobil, kdyby došlo k nejhoršímu. Krok za krokem stoupal v příkrém svahu, brodě se v loňském listí vzrostlým bukovým lesem k vrcholové kótě. Asi po hodině trmácení se mně konečně podařilo vystoupat na pohraniční hřeben a natrefit na červenou značku.

Zpola jsem měl tedy vyhráno. Ale místo toho, abych se vydal doprava, tedy na západ, šel jsem v opačném směru, až jsem ke svému překvapení stanul na Javorníku. Byl jsem na něm už na podzim, tehdy za sněhového poprašku, nyní byl okolní les pokryt jásavou zelení. Po vyfocení daného místa jsem začal po hraniční čáře směřovat znovu na západ do osady Kochavec. Výhledy na mé trase byly omezené, když už, tak většinou na slovenskou stranu, hlavně pak na Povážský Inovec.

Minul jsem zajímavé místo – Peňažné, kde se družebně setkávají lidé z obou stran hranice a pak cestou necestou, lesními pěšinami, ale i přes výmoly a pařezy, prostě veškerým možným terénem sestupovat do Kochavce. V něm jsem asi o deset minut zmeškal autobus do Rokytnice, další už nejel, a tak mně nezbývalo, než se do ní po silnici vydat. Míjel jsem pastviny s pasoucími se ovcemi a maličkými jehňátky. Krásný a dojemný to byl, věru, pohled.

V Rokytnici mě čekalo pár desítek minut postávání na autobusové zastávce do Slavičína a pak už jsem si to z něho namířil vlakem zpátky do Uherského Brodu. No, byla to fyzicky docela zabíračka. Nepočítal jsem totiž s tím svým orientačním omylem mezi Čierešničkou a Javorníkem. Určitou omluvou pro mě mohou být ty husté, dost nepřehledné lesní komplexy na moravskoslovenském pomezí.

Ale zaplať pánbůh za tu jejich liduprázdnost, nepočítám-li osamocené samoty v úvodu mé anabáze. Po pravdě řečeno, celkových patnáct nachozených kilometrů bylo pro mě v mém věku docela dost.

Ale zážitky jsem měl pěkné, ostatně v Bílých Karpatech snad jiné ani nemohou být.

01.12. 2021 19:00:35
14.08. 2021 15:39:45
Návštěvy
Celkem: 111836
Týden: 337
Dnes: 35
  přihlásit poslední změna: 10.02. 2017 10:43:02