Vzhůru na Hradisko!

Hradisko

Tak jsem se toto úterý rozhodl, že podniknu výlet na Suchovsko. Jde o podhůří Bílých Karpat s mnoha zajímavostmi, ať už ze světa folklóru, anebo květeny a fauny.

Já však měl v úmyslu zdolat dva kopce, které mě něčím přitahovaly. Třeba jen tím, že je z domu často vídávám na jižním horizontu. Vyjel jsem autem krátce před polednem a namířil si to přes Vlčnov a Slavkov směrem k Boršicím.

Jízda byla poklidná, převodovka i brzdy poslouchaly, počasí ukázkové. Za Boršicemi jsem hodlal odbočit směrem k Suchovu.

Úmysl je jedna věc, realita byla poněkud jiná. Jel jsem rychlostí asi tak 70 km za hodinu, před odbočkou přibrzdil na padesát a stočil volant doleva. Bože můj, to nebyla zatáčka, to byl pokus o zmaření mého života.

Jak jsem tu protisměrnou zákrutu vybral ani nevím. Asi při mně stáli všichni svatí. Snad jenom jedna pedagožka z brodského gymnázia, bydlící v Suchově, dokáže svojí Fóbií takové smrtonosné zatáčky vybírat… Tep se mně uklidnil až v průběhu vyjíždění uvedenou obcí nahoru.

Nad Suchovem jsem na okraji fotbalového hřiště odstavil svoji Felícii a vydal se zpevněnou cestou ke svému prvnímu cíli, vrchu Háj. Nemá příliš velkou nadmořskou výšku, ale přesto je z Uherského Brodu dobře pozorovatelný. Před vstupem do lesa jsem na jeho pokraji odbočil k přírodní rezervaci Búrová.

Jde o lesostep s nádhernými solitérami, tedy roztroušenými statnými duby. Momentálně se ní pásly krávy. Zálibně si mě prohlížely a snad mně i fandily, když jsem se pokoušel přelézt ohradník, o kterém jsem si nebyl jist, jestli není pod proudem.

Nerad bych totiž dopadl jako farář Otík ve filmu Slunce, seno, erotika. Leč zdařilo se, krávy kdyby mohly, tak by mně určitě zatleskaly. Ubíral jsem se cestou k vrcholu podél křovin oděných zlatočerveným listím.

Co mám říkat, pohádka s kulisou slunečních lázní. Jen větřík sílil a sílil. Vlastní vrchol Háje mě ale zklamal tím, že byl bez většího výhledu. Po chvilce rozjímání jsem se navrátil ke svému autu, při výchozu z lesa se kochaje kouzelnými výhledy na „Suchovskou republiku“. Mým dalším cílem bylo Hradisko, kóta téměř sedmisetmetrová.

Projel jsem obcí Nová Lhota a polňačkou přes louky se blížil takřka autokrokem k tajemnému Hradisku. Proč tajemnému? No, údajně na jeho vrcholu bylo v době halštatské hradiště. Koho by taková skutečnost nelákala?

Auto jsem odstavil na okraji lesa a vešel do něho za hukotu korun mohutných stromů, obávaje se, že na mě některý z nich co nevidět spadne. Našli by mě v takové divočině asi až napřesrok, pokud by mě vůbec někdo hledal.

Pokud je mně známo, s vyhledáním seniorů se nespěchá. Těsně před dosažením vrcholu Hradiska jsem uviděl to, po čem jsem toužil, a kvůli čemu jsem do oněch míst mířil. Mému zraku se zjevily mohutné zemní valy, tak 5 metrů vysoké a dobrých dvacet metrů šířky. Už na první pohled něco impozantního.

Podle dostupné literatury ohraničují plochu takřka velikosti několik fotbalových hřišť. Prozkoumal jsem valy olemovaný prostor, přemýšleje, jak asi v těch místech kdysi žili naši dávní předkové. Dávná minulost je však nyní v tomto místě překryta vzrostlým bukovým lesem. I nadále mou hlavou zmítaly myšlenky.

Co práce dalo vybudování takových valů? Před kým se před tisíci lety tehdejší obyvatelé hradiska chránili? Ze samotného vrcholu Hradiska mně byl nabídnut hezký výhled na nepříliš vzdálený hřeben Bílých Karpat. I Velká Javořina byla co by člověk tenisákem dohodil. Opustil jsem toto nesporně zajímavé místo a své kroky opět nasměroval k autu.

Pak jsem si řekl, když už jsem tak daleko od domova, co tak navštívit samotnou slovenskou hranici? Krásnou, úplně prázdnou silničkou jsem vyjel až na Kubikův vrch, a následně zajel asi dva kilometry na Slovensko.

Občanku jsem měl kvůli případné kontrole připravenou, pepřový sprej také. Nikde ale nebylo ani živáčka, vozovku obklopovaly jen husté listnaté lesy s nádherně podzimem zabarveným listím. Krásný zážitek.

Návrat do Uherského Brodu byl návratem do civilizace. Šnůry aut, lidé na polích nebo zahradách. Já dal ten den přednost tichu a lesům. Nelitoval jsem.

Jaromír Slavíček