Vzhůru ke hvězdám

Per aspera ad astra – aneb přes překážky ke hvězdám

V těchto dnech jsme jako obyčejně na naší Zemi zavaleni všedními starostmi, prodíráme se bahnem politických dějů včetně nelibých machinací, takže nálada mnohých z nás je na bodu mrazu.

S nadějí vyhlížíme první známky blížícího se jara, které snad zanedlouho obestře naši duši  krásou a vůní přírody.

A tak asi nejlepším doporučením pro vylepšení našich pocitů by měla být pobídka podívání se na večerní oblohu těchto dnů a týdnů.

I bez dalekohledu  na ní totiž spatříme mimořádné nebeské divadlo s mnoho jeho známými, ale i méně známými protagonisty.

Poblíž měsíčného kotouče se dají v nápadné blízkosti, tzv. konjunkci, spatřit dvě překrásné planety nebeské sféry, jednak oslnivě zářící Venuše, která je zvaná též Večernicí nebo také Jitřenkou, a o něco severněji se svým jasem prozradí  plynný obr Jupiter.

Chce-li člověk vidět víc a dozvědět se o těchto planetách zasvěcené informace, neměl by meškat  a co nejrychleji se po setmění vydat na hvězdárnu

Neprodleně jsem tak učinil i já, abych jednak prostřednictvím moderní přístrojové techniky pohlédl na nebeskou klenbu a zároveň se dozvěděl od ředitele hvězdárny ing. R.Reichla poutavé údaje o hvězdných a planetárních objektech nad našimi hlavami.

Jenom jsem se od rána modlil, aby už byl z dohledu frontální systém, který ještě dopoledne sněhem obdarovával krajinu pod Bílými Karpaty.

Slohová mračna sice ještě k večeru hrozila, se ale postupně rozpouštěla a umožnila tím žádanou nebeskou podívanou.

Po svém příchodu na hvězdárnu jsem přítomné odborníky, ing.J Veselého a současného jejího ředitele ing. R. Reichla doslova zasypal předem připravenými otázkami.

„Co se skrývá, vážení profesionálové, pod oblačností oslnivě svítící Venuše, kterou vidíme támhle na jihozápadě? Jaké na ní panuje klima?  Slyšel jsem, že na ní vládnou nepřestavitelně kruté podmínky."

Odpověď byla téměř blesková a zněla: „Ano, na povrchu tohoto nebeského tělesa je teplota kolem  pětiset stupňů Celsia, obrovské tlaky a dokonce se tam občas snáší déšť tvořený kyselinou sírovou.

„Úděsné," lakonicky  jsem okomentoval slyšené.

„Někde jsem četl, že je tam prý i nejvyšší horský masiv naší sluneční soustavy, o dva kilometry vyšší jako je Mount Everest?"

„Máte pravdu, ale tyto obrovské útvary tam byly zjištěny jen radiolokací, nahlédnout našim zrakem pod hustou clonu Venušiny atmosféry je prakticky nemožné!"

Téměř jsem se zalykal dalšími otázkami, kterými jsem se následně obracel na oba dva přítomné odborníky.

„A je pravdou, páni inženýři, že Jupiter je nedozrálou hvězdou? A co ta tajemná Rudá skvrna v jeho atmosféře? Prý může mít Jupiter kamenné jádro. Co vlastně doposavad víme o tajemných jevech této planety?"

„Pevné jádro má tato planeta určitě a nejspíše se značnou příměsí železa," dostalo se mně vzápětí fundované odpovědi.

„Prý do něho narazila kometa. Co s ním ten náraz udělal, všiml si toho vůbec Jupiter?" nedal jsem si se svými dotazy pokoj.

„Jupiter pravděpodobně tu událost vůbec nevzal na vědomí. Je to vesmírný kolos a pár úlomků jádra komety Shoemaker-Levy 9 z roku 1994, ho nemohlo ohrozit. Pozorovali jsme na hvězdárně uvedený jev a byla to skvělá podívaná.

Za to ta známá Rudá skvrna, otáčející se proti směru hodinových ručiček, má v jeho atmosféře kolosální rozměry s nepředstavitelnou rychlostí proudění."

„A co je to za hvězdu oranžové barvy v jižním směru, z pásu tří hvězd souhvězdí Orionu se k ní dostanu jakoby přímou čarou ? Jak se jmenuje?"

„No přece Aldebaran, vlevo od něj září hvězdný obr Sírius a nyní se podívejte se na severovýchod! No, co je to za planetu, když má takovou načervenalou barvu?" začal mě zkoušet pan inženýr.

Mars, odpověděl jsem najisto. Byl jsem konečně za svůj nález pochválen.

Jéé, ta kuřátka přímo nad hlavou jsou krásná, jde jistě o hvězdokupu, viďte, pane inženýre? Tady nám v současnosti na Zemi slepičky a kuřátka chybějí  a tam nahoře je jich celé hejno,"pokusil jsem se o bonmot.

Mračna se již definitivně rozestoupila a všem nám se otevřel  nádherný pohled na nebeskou klenbu, zářící tisíci jiskřivými „hvězdnými diamanty."

Člověk nevěděl, kam má dříve upřít svůj pohled. Potom jsem byl pozván mladými asistenty pane ředitele ing.R. Reichla

k velkému dalekohledu, s jehož pomocí jsem záhy v zorném poli uviděl polokotouček bohyně krásy Venuše a o něco později i celistvý obdobný útvar majestátného Jupitera, ba dokonce i jeden z jeho měsíců. Jestli to byl Ganymed nebo Europa, to už jsem se nedozvěděl, ale i tak ten večer vesmír zaranžoval, jak už bylo výše řečeno, neobyčejné nebeské představení

Takže, nezbývá než doporučit i jiným zájemcům o kouzla nekonečného jsoucna: „Neváhejte ani chvilku... a vzhůru ke hvězdám!"

Jaromír Slavíček

09.10. 2021 18:38:36
14.08. 2021 15:39:45
Návštěvy
Celkem: 109486
Týden: 363
Dnes: 6
  přihlásit poslední změna: 15.02. 2013 08:41:24