Vytápění dříve... a dnes

Jak se dříve vytápělo

Nastupuje topná sezona, vlastně už nastoupila, a tak si dovoluji krátké zamyšlení k topidlům doby nedávné, ale i vzdálenější v mé domácnosti. Jako dítě si vzpomínám na topení prostřednictvím pilinových kamen – prostě piliňáků. Pozoroval jsem v dřevníku svého dědečka, jak tento typ kamen připravuje. Do masivní vložky kamen se vsazeným středovým kůlem nasypal potřebné množství pilin a začal je hutnit do potřebné konzistence.

Trvalo to poměrně dlouho. Pak vložku přinesl domů, vytáhl kůl kvůli tahu a vložil ji do kamen válcového vzhledu. Piliny zespodu zažehl, ale už si nevzpomínám jakým způsobem. Kamna dlouhé hodiny vyzařovala teplo, piliny se totiž prohořívaly jen pozvolna. Později jsme začali používat masivní kamna na hnědé uhlí. Desítky koleček tohoto topiva jsem musel ze silnice od dodavatele svážet domů. Dost jsem se zapotil.

Uhlí v uhlácích pak ze sklepa nosila a vkládala do kamen moje matka. Byla to pro ni velká námaha, já jí asi moc v době svého dospívání nepomáhal. Měl jsem, měl! Vsypem uhlí shora do kamen nejednou došlo i při uzavřených spodních dvířkách ke vznícení uhelného prachu s následnými čichovými vjemy. Asi s tím mají zkušenosti i jiní.

Pak po letech přišla v naší domácnosti na řadu kamna naftová. Což o to, pěkně vypadala, navíc doplňování paliva nebylo příliš časté. Zapalování odshora tyčinkou s miskou na tuhý líh ovšem chvilku trvalo. Kamna hřála poměrně dobře, ovšem odér v místnosti po naftě byl citelný. Ale to už vcházela do našich domovů doba moderní – tedy topení prostřednictvím kotlů na plyn, které je už naprosto běžné.

Stačí termostatem nastavit teplotu na patřičnou teplotu a za chvíli radiátory sálají teplo do okolního prostoru. Ale nemohu se ubránit pocitu, že jsme zařazením „elektroniky“ do procesu výhřevu domácností fyzicky poněkud zchoulostivěli. Někteří lidé, pravda, ještě vytápěním zůstávají u klasických kamen, většinou moderního typu, anebo si pořídili přímotopy. Přiznávám se, že i já si kromě topení plynem ponechávám jako zálohu malá litinová kamínka na topení dřevem. Našel jsem je zaprášená na půdě.

Snesl s pomocí přátel dolů, očistil, čímsi teplotě odolným natřel a začal, výlučně však jen večer, občas používat. Příprava topiva mně chvilku trvá, musím si k zapálení připravit papír, nejlépe novinový, pak nasekat třísky, a teprve po jejich rozhoření přikládat větší polena. Ale řeknu vám, návrat do minulosti je v tomto ohledu něčím kouzelným. V potemnělé místnosti naslouchat při venkovní meluzině praskotu hořícího dřeva a pozorovat probleskující světla ze štěrbin plotny je něčím pocitově velmi působivým.

Hra světel na stropu místnosti pak připomíná v mé obrazotvornosti polární záři, přirozeně v opačném teplotním charakteru. V tomto ohledu kotel na plyn, případně stále více oblíbené krby mohou jen obtížně konkurovat historickým kamínkům.

Někdy tedy může být i „zapomenuté“ přínosem… Možná se mýlím, nevím.

09.10. 2021 18:38:36
14.08. 2021 15:39:45
Návštěvy
Celkem: 109488
Týden: 365
Dnes: 8
  přihlásit poslední změna: 10.12. 2020 07:43:12