Výstup na Javorník

Výstup na Javorník

Tedy ne na Velký Javorník v Javornících, nýbrž na náš bělokarpatský Javorník. Ten má jenom 783 metrů, ale dává svým výstupem zabrat, jak jsem se o to záhy přesvědčil. Vlakem jsem sjel do Bylnice, vystoupil z něho a začal hledat modrou značku, která by mě měla podle mapy přivést k cíli. Ne a ne ji najít.

Navíc jsem marně hledal mostík přes řeku Vláru, musel jsem se dostat na druhou stranu řeky stůj co stůj. Vše marné, modrou jsem nenašel, přemostění ano. Od něho jsem začal stoupat svahem nahoru, doufaje, že tu modrou přece jenom někde na stromě nebo sloupu objevím. Brodil jsem se mokrým listím, trávou, ani přemrzlé žampiony na louce mně moc nelepšily náladu. Blátivý lesní úval, kterým jsem procházel, i nadále naštěstí směřoval vzhůru.

Teplotu jsem odhadoval kolem nuly, les kolem se mně jevil smutný, někdy až moc. Ptáci nezpívali, slunce se jen obtížně prodíralo mezi mračny. Co mě ale zaujalo, to byly zvláštní tvary stromů, respektive jejich pahýlů. Když tu, z ničeho nic, modrá značka na stromě. Zajásal jsem, už se neztratím. Aspoň mě také budou moci snadněji najít, pokud bych zkolaboval.

Po vyjití z lesa mě přivítaly pastviny se skotem, nápadně světle zbarveným. Téměř splýval se sněžným popraškem, neboť z ničeho nic bylo kolem mě bílo. Milým zpestřením mé cesty se staly informační tabule, které mně dávaly na vědomí, že se nacházím v prostoru orchidejových luk. Prstnatec Fuchsův na tabuli vypadal moc pěkně.

Prudký výstup pomalu končil a já se ocitl na jakési náhorní plošině, ostatně tak se i podle mapy jmenovala - Plaňany. Výhled z ní byl Boží. Celé jižní Valašsko jsem měl jako na dlani.

Bylo třeba jít však dál. Vyšel jsem z pastviny a s překvapením natrefil na docela slušnou úzkou asfaltku. Po ní jsem kráčel asi dva kilometry a vrchol Javorníku byl už na dohled. Zbýval ještě kilometr k jeho dosažení, a to opět lesním úvalem.

Asi po dvaceti minutách jsem stanul na vrcholu hory. Ale nic moc kolem. Jenom stromy s několika cedulemi včetně největší, která mně dávala na vědomí, že stojím na státní hranici. Rozhlížel jsem se kolem sebe, jestli neuvidím nějaké běžence nebo nově zavedené pohraničníky.

Nic takového. Jen posvátné ticho mně dělalo společníka. Sestup jsem realizoval stejnou trasou. Na planině se mně tentokrát vpravo otevřel pohled na slovenská pohoří. Na obzoru se tyčilazasněžená Malá Fatra.

Tuším, že byl vidět Klak.

No nádhera. Pak sešup do Popova, kde jsem záměrně vyhledal člověka, který od roku 1994 měří u svého domu atmosférický tlak, teplotu, sílu a směr větru. Na tom by nebylo nic zvláštního, až na to, že jeho údaje každodenně přebírá Brno.

Štítná nad Vláří, respektive s ní těsně sousedící Popov, mívají nejnižší inverzní zimní teploty na celé Moravě. Pán mně ukázal na své zahrádce své měřící zařízení. Byl velmi ochotný.

Slíbil jsem mu, že o něm napíšu článek. Pak už jsem ve sněhové přeháňce zrychleným krokem spěchal na vlak v Popově. Byla už skoro tma. Zajímavý den.

24.06. 2022 10:25:36
14.08. 2021 15:39:45
Návštěvy
Celkem: 123778
Týden: 475
Dnes: 10
  přihlásit poslední změna: 23.01. 2016 11:19:30