A co vedení školy, bude totéž i v novém školním roce? Jednou za čas se totiž odehraje " melodrama", zvané konkurz na nového ředitele. V daném případě se nejprve čeká, zdali dosavadní vedení s definitivním vyjádřením dá sboru na vědomí, že po dlouhém a náročném pracovním a mnohaletém vypětí odejde do zapomenutí času. Pak se v kuloárech rozhoří šeptem diskuze o možných nástupcích. Posuzují se jejich přednosti, více však slabiny.
Předpokládaní kandidáti také nezahálejí. Začínají „předvolební" tanečky. Výše uvedení místní se snaží ukázat v nejlepším světle. Jsou tak nějak milejší, vstřícnější, nešetří úsměvy. Jejich „fan" kluby se aktivizují, škola ožívá. Dochází k renesanci vzpomínek na chybná rozhodnutí minulého vedení.
Nastávající ředitelé a jejich předpokládaní zástupci nastiňují své představy o vedení školy a najdou se i takoví posluchači, co svěřeným myšlenkám uvěří. Jenom rebelové, a ti to mají v genech, naznačují, že mezi dešťovou přeháňkou a stáním pod okapem není zas až tak velký rozdíl. Někteří z nich tvrdí, že by se konkurzu měli účastnit i cizorodé elementy, tedy kandidáti odjinud, nezasažení atmosférou uprazdňujícího se místa. Jak odpudivá myšlenka..
Samotný konkurz probíhá v komorním prostředím s předem stanovenými regulemi a osobami. Naivní kolegové se domnívají, že názor sborovny na výsledek konkurzního řízení by měl být velmi vážený, ne-li rozhodující. Výsledek konkurzu někdy tyto nenapravitelné optimisty poučí a následně zvýšená kyselost žaludečních šťáv postižených je dokladem psychosomatických a patologických stavů.
Občas se stane, že navzdory očekávání dopadne konkurz zcela nečekaně proti veškerým předpokladům, tím myslím, že zvítězí ten, který byl spíše outsiderem. Jakým způsobem zaujal nový ředitel konkurzní komisi, to lze jenom spekulovat.
Vítěz se jistě raduje, ale možná ještě, zejména je-li mladý, netuší, co ho v dalším období čeká. No samozřejmě nová opozice, která bude nostalgicky vzpomínat na přinejmenším dobré vztahy k předcházejícímu vedení.
Na druhé straně bude nový ředitel obdařen spoustou nových přátel, kteří se mu nepochybně nezištně pokusí ulehčit prvopočátky vládnutí.
My, podřízení, jsme samozřejmě zvědavi na jeho pobočníky čili rádce, které si nové veličenstvo zvolí. Pokud máme mezi nimi přátele, mohou se nastávající prázdniny opět lépe vydařit.
Nově designovaný ředitel vytyčí v příštím přípravném týdnu pracovnímu kolektivu mantinely a nový cyklus vyučovacího procesu může začít... Ale to již mluvím o„babím létě" následujícího školního roku...
A právě se stalo.... nový ředitel nastínil své vize, poněkud odlišné od vizí toho, jež odešel do penze. Přibylo proseb a poděkování z úst nového ředitele. Kéž by mu to vydrželo. Atmosféra je opravdu jiná.
Na druhé straně první výtky ohledně chyb učitelského sboru. Jenom mám neurčitý pocit, že jsem o prezentovaných chybách již v minulosti někde u některých kolegů slyšel.
V posledních měsících se mi zdá, že nový ředitel si přirozeně vytváří nejenom svoji představu řízení ústavu, ale zabývá se i myšlenkou vytvoření kolektivu lidí, kteří budou schopni realizovat jeho vize. Ti, kteří nezapadají do jeho plánů, to nebudou mít lehké, stejně jako ti vyučující, kteří až příliš setrvávají na svých letitých, podle jejich názoru optimálních výukových praktikách. Půjde patrně o kantory v pokročilejším věku, tedy mém.
Snad je dobré uvolnit cestu nové generaci, generaci lidí s moderními formami řízení, s neotřelými pracovními metodami. Ovšem i zkušenosti generace starší jsou nezbytné, má-li se dobré dílo podařit. Tím nechci říct, že nové vedení se nemůže dopustit chybných rozhodnutí již nyní, ale patřím k těm učitelům, kteří mu upřímně přejí úspěch v následujících letech.
Ale definitivní soud nebudu už vynášet já. Lidé se mají hodnotit po letech, ne-li desetiletích.
Holt funkce člověka v každém případě změní, někdy k lepšímu, někdy zase k ...
S koncem školního roku přichází čas od času i pozvánka na setkání abiturientů, na které někdo z nás vyučujících chodí a někdo ne.
Myslím z učitelů. Ten, kdo přijde, musí počítat s tím, že bude podniknut pokus o jeho vyslechnutí, případně uvedení do jiného stavu – tedy rozuměno opojení. V průběhu tohoto konání se jedinec staršího věku zpravidla dozvídá, kdy a jak byl soustavně při výuce kdysi podváděn. Útěchou mu snad může jenom být, že i ostatní kolegové podle vyprávění nebyli na tom o mnoho lépe. V průběhu večírku snad dochází k určitému generačnímu sblížení až nepříjemné familiárnosti, postupem času se však kantor v.v. ocitne na periferii zájmu a nejlepší, co může v takovém případě udělat, je odklizení sebe do ústraní nebo raději přímo do domova.
Zůstanou jakés takés vzpomínky, pár fotografií, které postupně vyblednou a občasná setkání, která stále více a více se stávají formálními. Člověk si tehdy někdy vzpomene i na svá studentská léta, kdy je třeba pozván po neuvěřitelných 40 letech na schůzku svých bývalých spolužáků. V té době jsme byli mladí, plni patřičného elánu a chuti do života. A nyní darmo hovořit, mnozí jsou zatrpklí životními osudy, prolezlí v lepším případě chronickými nemocemi, plni stesků a vědomí toho, že jsme za kulminačním bodem svého životního příběhu. Mnozí další se pyšní tituly i početnými rodinami, začínají bilancovat, co udělali v životě pozitivního a co naopak. Není třeba dodávat, že i tváře hovoří samy za sebe. Vrásčité obličeje, občas vyhaslé pohledy, to vše naznačuje, že uplynulá desetiletí nebyla bez problémů.
S tím, jak člověk stárne, stává se, že za ním např. při výročích školy, občas přijdou jeho bývalí žáci, hlavně ti, kterých byl třídní. Vpravdě řečeno, chovají se ke svému učiteli vesměs uctivě a někdy až příliš a s velkým respektem. Těžko říci, zdali se jedná skutečně o přímost anebo mají dotyční pouze osvojeny principy slušného chování. Jak na nás vlastně nahlížejí ti naši dřívější studenti. To samozřejmě nejlépe vědí oni, člověk si jen může domýšlet, co si o nás myslí. Mají své bývalé učitele samozřejmě rozškatulkované, a to i podle věku. Ó ta hrůza, vzpomínám si jako mladý studentík, že třicetiletý kantor byl pro nás již notně postarší, takže jaký je vlastně náhled na padesátníky či dokonce přesšedesátníky ? Asi nejsme v jejich očích příliš vzdálení od jistých, téměř paleontologických nálezů. Nuže, co dělat. Máme snad jenom tu jedinou výhodu, že jsme se dnešních šedin dožili...
Velká setkání se dějí při kulatých výročích školy. Přípravy ústavu jsou pompézní, mimo jiné se vydává sborník. Ke své lítosti tam nedávno moje fotografie chyběla. Prý nedopatření. Těžko jsem to nesl, žádal nápravu. Takže dodatečně byla vytvořena vložka s mou fotografií, dána do sborníku a tam spíše vypadala jako záložka. No nevadí, alespoň jsem jinak tvarován jak ostatní. Navíc před první stránkou. Ještě aby si mě nespletli s ředitelem. To bych opravdu nechtěl. Je rovněž pozoruhodné, jak se liší hodnocení stejných učitelů různými žáky. Ideální kantor asi neexistuje, někteří se však tomuto stavu blíží, mnozí jiní to však během své učitelské kariéry prostě nestihnou.
Zcela určitě víme toho o sobě docela hodně, a to je příčinou zvláštních vztahů, více či méně pochopitelných.
Učitel na konci svého působení občas přemýšlí, zdali žáky naučil
sumu poznatků a myslet, anebo jen to první. A vůbec, jak ho brali žáci?
Jak nás vnímali a dnes vnímají po tolika letech. Jistě neříkají vše, co si myslí, byli by hloupí. Ale z jejich dílčích stesků a promluv si přesto člověk udělá určitou představu, jak se věci měly a mají. Někdy mně až zatrne jejich prostořeký a kritický názor na některé z nás. Bylo by ode mě nemoudré, abych se k jejich kritice připojil, byť mnohdy ve své duši s nimi souhlasím. Razím jiný názor, jsem totiž přesvědčen, že kritická slova mají sice svůj obsah, ale ten nabývá významu teprve způsobem podání. Kolegy i vedení v mezích možností hájím, ale má obhajoba, tam kde jsem sám na pochybách, je bez duše a tudíž málo věrohodná.
A co já sám? Jistěže něco schytám, nějaké informace si sám anonymně vyžádám. Musím objektivně přiznat, že chyby, kterých jsem se dopouštěl a dopouštím, do značné míry platí. Skoro bych řekl, že je objektivnější tato kritika ze strany bývalých žáků, nežli odjinud. Znali mě téměř z každodenní výuky, věděli, jaké jsou moje přednosti a nedostatky. Naopak slova chvály musím roztřídit do několika skupin, některá jsou zjevně neupřímná a patří tedy do koše. Zaplať Pánbůh za ostatní. Na škole má člověk mezi bývalými žáky většinou oporu. Mám na mysli stav, kdy dotyční jsou jeho kolegy na škole, ať už v kabinetech, předmětových komisích atd.
Prekérní je však situace, kdy se z bývalého žáka vyklube časem nadřízený. Může, i když nemusí, jít o zaměstnaneckou výhodu. Většinou však je to spíše subjektivně nepříjemný pocit!
A moje hodnocení stávajících studentů ?
Celkově si myslím, že v naší společnosti jsou studenti na výši, někdy však až příliš opatrní a nedůvěřiví. Učí se sice v průměru dobře až výborně, ale ptám se, budou to lidé v dospělosti na svém místě, dokáží svou často holubičí povahou obhájit svůj názor proti silnějším, nebo se z nich stanou obyčejné, poslušné loutky žmoulající v rukou to své malé štěstíčko. Někde jsem slyšel rádoby vtip, že pokud si chce kantor na české škole zajistit klid, zeptá se studentů na jejich názor. Je to vtip?
A jsou tu prázdniny.
Člověk by řekl - školo sbohem. Ne tak docela, myšlenkami se vracím i v tuto krásnou letní dobu do míst životem předurčeným. V duchu člověk spřádá plány, jak v následném roce vylepší své nedostatky, tak jako si to bere předsevzetím neustále. Občas, zřejmě úplně dezorientován, navštíví školu i v horkém létě, vychutná to ticho, pohledem přejede své přírodovědné sbírky, nyní tak osiřelé a leckdy málo používané. Školu připomenou i setkání se studenty na plovárnách, hřištích, obchodech a hospodách. Je někdy těžké převléknout se do „civilu", tvářit se méně upjatě, ba někdy i přátelsky. V hovoru jde zpravidla o improvizaci rádoby vtipnou, posléze však někdy i trapně, neboť generační a funkční rozdíly jsou přece jen patrné i mimo ústav.
A co říct na konec konců?
Ano, Komenský měl pravdu, škola má být hrou, ale ten zkušený muž nevymezil pravidla pro současnou dobu plnou nástrah, jednoznačně nevymezil protagonisty toho velkého hereckého představení, nenaznačil zcela jasně, zda se má jednat o veselohru či drama. To vše si musíme asi zrežírovat my sami a dobře sledovat, jak reaguje obecenstvo...
V každém případě neuškodí připomenout obecně známá slova o hodnotách lidí, jejich vstřícnosti a schopnosti naslouchat jiným...
Na monitoru mého počítače se průběžně měnily ikony, některé pro zastaralost jsem rušil, jiné zase instaloval. Byla tam jedna, které jsem si vážil a kterou jsem se neodvážil vymazat. Přes zákaz vedením školy nechat pracovat s našimi počítači studenty porušoval jsem tento příkaz záměrně a doufal, že někteří z nich najdou odvahu a otevřou jistou ikonu uprostřed. Její obsah zní takto:
„Demokracie, to není jen vláda lidu, jak se často zjednodušeně tvrdí, ale je to především schopnost lidí tolerovat názory druhých, přistupovat na kompromisy, vžít se do situace těch, co mají jiné názory a nedomnívat se, že pouze můj názor je jedině správný! Je to i schopnost přátelsky jednat, vycházet protějšku vstříc a občas podrobit i své jednání a chování sebekritice. Velikost člověka není dána tím, jakého postu dosáhl, ale především tím, jak se choval k jiným, jak jim naslouchal, případně akceptoval jejich připomínky.
Studenty je třeba vést k tomu aby měli především svůj názor a dokázali ho obhájit. Aby byli lidmi na svém místě a neklonili hlavu, pokud si stojí za svou pravdou. Jen tak se získává respekt a úcta nás všech, jen tak se docílí toho, že odchod lidí výše uvedených vlastností bude považován za těžko nahraditelnou ztrátu pro kolektiv a společnost vůbec."
Přes všechno, co bylo výše uvedenými řádky napsáno, ať již v humorné či vážné poloze, přes celou řadu polopravd a nadsázek musím konstatovat obrovské úsilí drtivé většiny vyučujících a jejich snahu naučit, vzdělat a především vychovat ty, kteří budou našimi následovníky.
Jsem hrdý na to, že jsem byl součástí této velké, často nedoceněné učitelské armády, učil jsem studenty rád a měl mládež ve velké oblibě...
Mgr. Jaromír Slavíček