Vršatec

S brodskými turisty na Vršatec

Brodští turisté jsou známi tím, že pod vedením pana inženýra M. Šlahůnka vyráží každotýdenně do nekrásnějších míst naše kraje a leckdy se vydávají i na spanilé jízdy do vzdálenějších končin.

Nebylo tomu jinak ani první červnovou sobotu, kdy skupina 14 nejzdatnější brodských turistů se vydala na mnoho desítek kilometrů dlouhou túru k Vršatci, bizarně tvarovaným skalám na slovenské straně Bílých Karpat.

Ale vezmu to od počátku.

Ranní motoráček vyjel z Uherského Brodu směrem na východ, aby za Bojkovicemi jeho rytmické zvuky pronikaly živou zelení pastvin na Slavičínsku s pasoucími se kravkami a ovečkami.

Čas od času srnečka, stojící nedaleko trati, za vláčkem zvědavě obracela  hlavu, aby se podívala na zvláštního tvora, narušujícího ranní idylu probouzející se krajiny.

Po příjezdu do Bylnice nám nezbývalo, než si s úsměvem nasadit batohy na záda, vzít trekingové tyče do rukou a vyrazit  vlhkými lučinami do strmého svahu.

Síly bylo ještě dostatek  a tak snad jenom jedinou překážkou našeho výstupu se staly elektrické ohradníky pro skot, které jsme překračovali s maximální opatrností, abychom nedopadli jak farář Otík ve filmu „Slunce, seno a jahody."

Maličko jsme v místě četných remízků začali i bloudit, vyrazil jsem tedy sám na obhlídku terénu s nadějí, že potkám v blízkosti hranice slovenského premiéra Fica a ten nám ukáže „Smer."

I bez jeho pomoci jsme se záhy dostali na zpevněnou hřebenovou cestu a odtud se nám při pohledu dozadu rozprostřel nezapomenutelný pohled na naši krásnou Moravu i nedaleký Vlárský průsmyk.

Po dalších několika kilometrech svižné chůze jsme začali procházet nádherným horskými bělokarpatskými loukami, kde jsem nestačil svým přátelům pojmenovávat známé i méně známé druhy horských bylin.

Státní hranici jsme překročili téměř bez povšimnutí, ale náš chodecký peleton se přece jen maličko roztrhal do menších skupinek.

Žízeň jsme ukájeli z vlastních zdrojů anebo ze studánek s křišťálově čistou  vodou.

Jedinou nepříjemnosti snad byli jen cyklokrosaři, před kterými člověk občas nestačil uskakovat do stran. Někdy se ozvalo od řídítek „Děkujeme", jindy zase „Ďakujem."

Rozdíl ve výslovnosti byl tedy nicotný!

A opět ty skvostné  louky. Jestli je někde na světě ráj, tak je na loukách Bílých Karpat. Ne tisíce, ale miliony kopretin, pryskyřníků, zvonků, kohoutků, to už nebyly louky, ale žlutobílé koberce, prostřené přírodou našemu zraku.

U kapličky při cestě jsme objevili i obrazem pohádkové vstavače plamaté!

Pokud jsme procházeli lesy, tak mohu potvrdit, že v životě jsem neviděl buky s mnoha metrovými obvody, o jejich pokroucených mohutných a částečně obnažených kořenech ani nemluvě.

Krajina se však záhy svým rázem začala pronikavě měnit.

Oblé pískovcové hřbety, tak jak je známe u nás, rázem přecházely ve strmé vápencové kopce, opět s bohatým lesním porostem na jejich úbočích.

A náhle se z něho již nedaleko nás vynořily obrysy skalního chrámu – Vršatce, který je vidět i od Maršova nad Uherským Brodem.

Skalní bradla se monumentálně tyčila k obloze i se zbytky středověkého hradu, panství to kdysi proslulého pána Pováží – Matúše Čáka Trenčanského.

Toulal jsem se rozsáhlými ruinami tohoto hradu a přemýšlel o životě tehdejších jeho majitelů. V této souvislosti jsem si uvědomoval i pomíjivost moci a bohatství v čase!

Mohutné bloky bílých, ale i červených vápenců přímo vybízely k hledání amonitů a belemnitů, vůdčích to zkamenělin z období druhohor.

Výhled z Vršatce na Pováží se dá slovy těžko vyjádřit, byl prostě nezapomenutelný. Snad celé západní Slovensko bylo jak na dlani, a to i s Kĺakem a částí Malé Fatry

Nechtěl jsem se vracet zpátky do našeho výchozího místa stejnou trasou, a tak jsem se definitivně odpoutal od výpravy a scházel opět překrásnými loukami do Sidonie, potokem rozpolcené osady mezi naši zemí a Slovenskem.

Lidé při průchodu touto osadou byli milí, ať už hovořili po našem nebo slovensky. Akorát zde mohl člověk v pohostinství uplatnit i několik svých užmoulaných Eur.

Nohy už bolely, ale přesto mě donesly až k Vlárskému průsmyku, dopravně nezvykle klidnému. Pokračoval jsem pak po krajnici silnice zpět do  Bylnice, ale neviděl jediný vlak na souběžné, kdysi známé trati  Brno - Trenčanská Teplá.

Zvláštní pocit, škoda! Ale i tak jsem hranici mezi našimi státy nepostřehl. A to je dobře!

Jaromír Slavíček

01.12. 2021 19:00:35
14.08. 2021 15:39:45
Návštěvy
Celkem: 111837
Týden: 338
Dnes: 36
  přihlásit poslední změna: 14.02. 2013 17:19:48