Volil jsem raději přírodu…
Nevyjít v tyto nádherné dny končícího babího léta do přírody, to není přestupek, ale přímo zločin.
Tuto sobotu jsem se vydali, coby brodští turisté, jen do okolní pahorkatiny. Sjeli jsme do Polichna a odtud započali výstup na nevysokou kupu Okrouhlá, snad jenom. 373 metrů vysokou
Po výstupu z vlaku mně bylo líto, že mně nebyla procviknuta jízdenka, nezájem o člověka je evidentním a bolestivým dokladem necitlivé dnešní doby.
Při výstupu do nevysokého kopce jsme se zaměřili na sběr bedel v okolním travnatém porostu.
Já rozdával ze svých zdrojů některým sympatickým turistům jablka, přičemž si asi mysleli, že tak činím ze své vrozené dobročinnosti. Syrovou pravdou ovšem bylo, že jsem tímto činem pouze potřeboval odlehčit batoh na mých zádech, aby mě tolik netlačil.
Cesta lesem byla tentokrát zážitky jednotvárná, člověka v něm snad upoutávaly jen krásné dřevěné směrovky, bohužel bez jakéhokoliv orientačního nápisu.
Což o to, tajemství mám rád, ale nic se nemá přehánět.
Na vrcholové kótě pracoval s technikou místní dřevorubec, svážel na hromadu staré kmeny a se zálibou se díval na nás. Proč? Tak to opravdu nevím.
Houby v této lokalitě prakticky nerostly, nepočítám-li několik suchohřibů „babek,“ ale ty byly takzvaně dříve narozené, a tak jsem je bez ostychu opět předával spoluchodcům.
Pak jsme se tak nějak v lese rozptýlili a každý se snažil zachránit si jen tu svoji kůži prodíráním se trnkovými houštinami směrem k potůčku Ovčírka.
Odtud pak už jsme šli jen v malých skupinkách podél vinoucího se potoka až k chovným rybníkům, kde jsme si v pěkném altánku udělali přestávku na svačinu..
Hladina rybníků byla pokryta zelenými a červenými řasami, zřejmě je dusíkatých látek v tomto biotopu nadbytek.
V tomtéž místě, už při chutném polykání soust, jsme započali rozpravu o kandidátech blížících se prezidentských voleb.
Prakticky žádný z nich nás ale bohužel svými vlastnostmi neoslnil…
Jeden prý odrazuje svými váčky pod očima, jiný ignoroval i nedávnou prohibici, další z turistek zase usoudila, že jistému kandidátu při besedách s budoucími voliči zase neladila barva kravaty s oděvem.
Někteří mezi námi přišli s návrhem kandidatury Lucie Bílé a Karla Gotta, ale ti, co vím, zatím kandidaturu nepodali, i když by sehnání 50 000 podpisů bylo pro ně pouhou formalitou.
Nebude to tedy jednoduché zvolit v lednu nového praporečníka, to bychom si měli zavčas uvědomit!
Po tomto odpočinku jsme v chůzi pokračovali orosenou travnatou nivou směrem k Šumicím.
Kolem naší trasy se prostíraly nádherné, žlutí a červení zabarvené lesy, takže nezbylo než vytáhnout fotoaparát a fotit a fotit.
Moje diskuze s doprovázejícím kolegou se bohužel zvrhla, neboť jsme se bavili pouze o nemocech a doktorech, při porovnávání obou hodnot vyhrávaly v rozhovoru na celé čáře žel právě ty nemoci.
Od svého doprovodu jsem se pak odpoutal a zamířil přímo do centra Šumic za jednou mně známou mladou rodinou.
Když jsem procházel vsí, projížděl kolem mě zamyšleně na kole pan exposlanec Hovorka. Nedivím se, pomalu končily volby.
V navštívené rodině měli bohužel už po obědě, to se občas stává, opět je to jednoznačně moje vina, nemám doma zapomínat hodinky!
Proč jsem členy dotyčné rodiny při nastávající rozmluvě vůbec nepustil ke slovu, to snad ví jenom Pánbůh!
Od známých jsem pak zamířil perfektní cyklostezkou ve sluneční lázni do Újezdce a jenom tak tak stihl vlak do Uherského Brodu, ve kterém jsem si chtěl zakoupit jízdenku.
Do vagonu však opět nepřišel průvodčí, skutečně nevím, co na to mám říct.
Nechtěně jsem tedy ochudil stát asi o pět korun. Naštěstí jde jenom o výjimku, někteří z těch nahoře prý ochuzují státní rozpočet víc!!
Po návratu domů jsem si nedočkavě pustil televizi s prvními výsledky voleb.
Má duše se záhy poté naplnila radostí po zjištění, že nově zvolení senátoři, a to bez ohledu na svoji politickou příslušnost, budou podle svých slov ve svých funkcích usilovně prosazovat naše zájmy a sdílet s námi nejenom chvíle radosti, ale i příval každodenních všedních starostí.
Jejich usměvavé tváře v povolebním odpoledni byly a jistě i budou toho jednoznačným příslibem.
Jaromír Slavíček