Vizovickými vrchy

Vizovickými vrchy

Tuto sobotu jsem se s brodskými turisty vydal k rozhledně, která patří k těm nejoblíbenějším v kraji – Doubravě na hřebenu Vizovických vrchů

Ráno jsem si, ještě poněkud rozespalý, přisedl do autobusu mířícího na Zlín k těm svým stezkošlapům, ke kterým už i fyzicky zcela určitě náležím.

Jelikož jsem zkušený cestovatel, usedl jsem v dostavníku na stranu, která neměla být podle mých předběžných propočtů zalita sluncem.

Nedošlo mně ovšem, že ranní, nízko položené sluneční paprsky, prosvěcují celý autobus, takže jsem si svým posezem příliš nepomohl.

Autokar jel přes Prakšickou pahorkatinu, což jsem uvítal už také kvůli rozhledům do krajiny, které v těchto místech mám nadmíru rád.

Cesta do Zlína sice vede i přes Biskupice, ale údolím, a tam je zajímavých výhledů do okolní přírody evidentně méně.

Ze Zlína jsme zakrátko odjeli do nedalekých Vizovic, kde měla začít naše túra.

V tomto trnkobranném městečku jsem se ale nechal zlákat v jednom stánku na nádraží tamější nabídkou valašských frgálů, a tím se následně prostorově i vizuálně odtrhl od odcházející do hor výpravy.

Jelikož ale rozhledna Doubravy byla vidět v dáli, nepovažoval jsem vzniklou situaci za tragickou a vydal se takzvaně po svých silničkou směrem na Loučku v domnění, že výpravu zrychleným krokem brzy doženu.

Leč nestalo se tak, nikoho jsem před sebou i po mnoha kilometrech neviděl, a tak jsem začal propadat depresivním stavům, obdobným těm, které měl polární cestovatel Robert Scott, který dosáhl Jižního pólu až po Roaldu Amundsenovi, a jak známo, při zpáteční cestě bídně zahynul.

To jsem přece nemohl dopustit, a proto jsem se pokusil  ještě před hřebenem vrchů nevýrazným pohybem své pravé ruky zastavit nějaké auto jedoucí ve směru mého pochodu, které by mě k mému cíli dopravilo co nejrychleji.

Bezcharakterně jsem si v duchu říkal:"šak nikdo mě z výpravy nevidí, nikomu nic o tomto poklesku neřeknu...a hotovo!"

Problém byl ale v tom, že moje mávání rukou mně řidiči z okének aut s úsměvem pouze opětovali, aniž by byť jenom trochu zpomalili.

Ano, naši lidé jsou velice vlídní a vstřícní, jako kdybych to nevěděl!

Jo kdybych byl o 50 let mladší a opačného pohlaví, moje šance na stop by se prokazatelně prudce navýšily, to jsem si byl plně vědom.

U majestátné rozhledny jsem byl ke svému překvapení z výpravy první, prožíval jsem tedy na tomto místě neopakovatelné chvíle, podobné těm, které dočasně pociťují návštěvníci ostrova kanibalů, tedy Nové Guinee.

Za výstup na rozhlednu se platilo 15 korun, kdosi dole u pokladny špitl, že důchodci nemusí platit ani korunu, pokud ovšem slíbí, že skočí z rozhledny dolů. Stát prý tento úkon dotuje.

Takové rádoby vtipné poznámky nemám rád, mohly by se lidí na zaslouženém odpočinku bolestně dotknout.

Ale to už se vynořovali z různých okolních houštin moji kolegové - turisté.

I vydali jsme se záhy na to společně točitým schodištěm vzhůru do vytoužených, těsně podoblačných výšin, abychom se na vyhlídkové plošině rozhledny nabažili úchvatných dojmů.

Náš guru, pan Varaďa, nás pak všechnyve výši asi 30 metrů zahltil informacemi o nesčetných vyhlídkových subjektech, skrývajících se v dáli, já mu jen přizvukoval.

Abych byl alespoň trochu užitečný, ukazoval jsem rukou nově příchozím na plošinu  rovněž všechny hory a vesnice na obzoru, i když jsem většinu z nich spíše jen tušil nežli viděl...

Po namáhavém levotočivém sestupu z rozhledny, který poněkud zmátl moje rovnovážné ústrojí, jsme skoro všichni vyrazili v družném hovoru desetikilometrovým husím pochodem lesními stezkami směrem na západ.

Náhle kdosi vykřikl „Pozor zmije!"

Na stezce se opravdu vinul plaz, byl však viditelně více vyděšen jako my.

Následovně se nám představil jako užovka hladká. Měl jsem chuť hada chytit i do ruky, ale tato naše nejedovatá užovka je trošinku kousavá, říká se jí také „zlobice," a tak jsem ji nechal uniknout do křovin.

O několik stovek metrů dále jsem před zašlápnutím zachránil zase brouka, ale tím byl výčet mých dobrých skutků pro tento den vyčerpán.

Ke konci túry nám ještě jedna naše turistická duše pyšně ukázala snad půlkilogramový úlovek hřiba pravého.

Na základě viděného objektu, musím bohužel přepracovat svůj nedávný článek o závisti, v němž jsem ze sebe dělal svatého.

Autokar z Horní Lhoty nás následně odvezl do Luhačovic a rychlík, soupeřící svou rychlostí s poklidně jedoucími cyklisty na souběžné  silnici, pak do Uherského Brodu.

Ale nyní vážně:

Je až zarážející, kolik lidí se na jedné straně chlubí poznáním malebných koutů Bílých Karpat i Chřibů, a přitom na straně druhé řada z nich není obeznámena s jedinečnými krásami Vizovických vrchů.

Jistě, při jejich úpatích i na hřebenech není tolik  parkovišť s přehlídkou nejnovějších limuzín, nenajdeme zde tolik přepychových pensionů a upravených zahrádek, ale tyto vrchy musí všechny upoutat svou zachovalostí přírody s málo známými zákoutími, které předkládají případnému a zasvěcenému návštěvníkovi celou plejádu nevšedních a poutavých zážitků, jako byl na hřebenech Vizovických vrchů například ten dnešní.

Jaromír Slavíček

01.12. 2021 19:00:35
14.08. 2021 15:39:45
Návštěvy
Celkem: 111837
Týden: 338
Dnes: 36
  přihlásit poslední změna: 19.08. 2012 09:41:28