Vítej, jaro!

„Vítej mezi námi, jaro!"

Ano, je tady, je ... tady! Konečně jsme se dočkali. Však to také ale trvalo.

Týdny a týdny bez ohledu na kalendář jaro klepalo na dveře naší přírody, leč marně a marně.

Zima si pořád broukala pod nos, že si zde ještě musí něco vyřídit, a proto nějakou dobu u nás setrvat...

Své okolí až příliš často provokovala sněhobílým šatem, a navíc ledovým dechem dávala naší krajině na vědomí, že nehodlá jen tak bez povšimnutí odkráčet kamsi na sever.

Prostě se jí prý u nás líbí a co vůbec proti ní máme.

„O Vánocích jste po mně přece volali a nyní mě zapuzujete!" Taková nespravedlnost, takový nevděk.

Vždyť vy, lidé, vlastně ani nevíte, co chcete!"nejednou bylo slyšet její posměšek.

„No ale . ,zimo, nezlob se, čeho je moc, toho je příliš, jako kdybys to nevěděla. A tebe už opravdu máme plné zuby!"

Když se ráno člověk probudil a rozhrnul záclony, udeřila ho do očí zpravidla jen zachmuřená šedavá obloha. Jak rád by viděl slunce, žel nebylo mu po dlouhé dny pohledu na něj dopřáváno.

A k tomu zase ta bílá, všude ležící a nejednou už i nenáviděná, zem pokrývající, studená peřina

To málo, co v březnu na záhonech a mezích předčasně vykvetlo, například sněženky a šafrány, tak to opět na čas zmizelo z jeho očí.

Vyrašená vegetace neměla na vybranou, zbývalo jí buď pozastavit svůj růst, anebo zahynout...

V městském parku se v minulých dnech našla uhynulá vlaštovka.

„Proč jsi nepočkala s návratem, poslíčku jara. Copak jsi netušila, že hmyz, kterým se živíš, setrvává ještě v „zimním spánku"?

Holt vrátila jsi se z teplých krajin příliš brzy a svůj ukvapený přílet jsi zaplatila, stejně jako mnozí jiní důvěřivci, životem!"

Čápi, ti taktéž uspěchali svůj návrat do svých hnízd. Smutně přešlapovali v polích a ve zjevné beznaději zrakem pátrali po nějakých obojživelnících či hlodavcích.

Ti ale chytře vyčkávali na klimaticky příznivější dobu, pečlivě skryti před všude přítomným chladem.

Ani raději nedomyslet, co se dělo v minulých týdnech v luzích a hájích se zajíci březňáčky, rovněž spárkatá zvěř trávu určitě nenašla, a tak se musela spokojit s konzumací řepky, přičemž si  takovou stravou pravděpodobně způsobila nemalé trávící potíže.

Příroda vůbec byla celá tak nějak zakřiknutá, a to prosím na přelomu března a dubna.                                                       Divné, nevídané, neslýchané!

No ale všechno jednou musí skončit. A tak teprve v těchto dnech zima konečně odkládá své, dosud pevně držící, žezlo vlády.

Nevlídná mračna na obloze se postupně rozestupují a slunce mezi nimi se na nás přece jenom začíná, ještě tak trochu nesměle, usmívat.

Sloupeček rtuti v teploměrech se sice s námahou, ale přece jenom vysouvá stupínek po stupínku nad nulu, a hned je to všude kolem poznat.

Souvislá sněhová pokrývka se slunečními paprsky trhá ve stále menší a menší sněhová políčka, z nichž některá už vymizela úplně. Od blízkého potůčku je slyšet zesílený proud vody, šumně přepadávající přes jez.

Stromy v lesích a parcích s neskrývanou úlevou setřásají ze svých větví poslední zbytky napadaného mokrého sněhu z minulých dnů.

Kapky z tajícího sněhu na střechách začínají soutěžit, která z nich dříve dospěje do okapových rýn, aby se následně společně vydaly k nedalekým kalužinkám, a od nich k větším či menším říčním tokům.

Mnozí z nás sice ještě s opatrností sobě vlastní neodkládají teplé bundy, ale jejich kapuce jsou již odkloněny do zátylků hlav.

Přibývá i vycházek do parků těch našich nejmenších, a tak prostor mezi stromy se začíná plnit  jejich křikem a dětskými hrami. .

Zima ještě zdáli zlobně připomíná:

„Odcházím, ale dejte si pozor! Sněhové laviny, padající ze střech, budou pro vás, kteří se bezstarostně procházíte pod nimi, velkým nebezpečím!"

Ale to už jsou snad jenom poslední výhružky odcházející vládkyně chladu, ona totiž ví, že definitivně prohrává...

„Běž si, zimo, ještě trochu zadovádět do hor, tam možná ještě uděláš radost vášnivým milovníkům zimních sportů, ale zde v nížinách už nástupu jara neodoláš!"

A nastupující jarní čas toho umí opravdu hodně. Vbrzku se zazelenají trávníky, květní i listová poupata otevřou své náruče slunečnímu kotouči, a konečně nabídnou našim očím různorodost barev i tvarů.

Ptáci, ještě nedávno zaskočení nízkými teplotami, se již viditelně nyní začínají družit, takže čím dál tím častěji můžeme pozorovat mezi stromy a keři prohánějící se „zamilované" páry těchto opeřenců.

Sýkorky zvědavě nakukují do otvorů zavěšených ptačích budek, aby  jejich trylky  spolu s hlasitými projevy ostatních pěvců stále intenzivněji velebily náš sluch.

Zajisté rovněž nebude trvat dlouho a vyššími teplotami začnou osychat pole, aby do nich, byť s velkým zpožděním, vyjely zemědělské stroje. Krajina se tak neodvratně otevírá ruchu nastupujícího jara.

Nuže tedy:

„Buď mezi námi vítáno, jaro! Buď vstřícné a nabídni nám to to, co nám v uplynulých dlouhých měsících vrtkavá zima upírala.

Obestři náš zrak pestrými barvami přírody a oviň nás omamnou vůní  květů!

Dopřej našim tvářím teplo slunečních paprsků a spolu s nimi vnášej do našich srdcí a myslí celý ten zázrak probouzejícího se života!

Jaromír Slavíček

01.12. 2021 19:00:35
14.08. 2021 15:39:45
Návštěvy
Celkem: 111838
Týden: 339
Dnes: 37
  přihlásit poslední změna: 09.04. 2013 10:35:04