Vesnická pálenice

Vesnická pálenice

Kolik je to jen let, kdy jsem tam jezdíval? Do Prakšic, do tamější pálenice. Můj otec rok co rok na podzim sbíral na zahradě kdejakou švestečku až do doby, než se naplnila bečka.

Netrvalo dlouho a začal v ní kvasný proces.

Na povrchu kvasu bylo vidět množství plazících se larev octomilek, sem tam nad nimi i poletující dospělé jedince. No, a přišel den, kdy přijelo objednané auto s vozíkem, a kvas se z bečky do kádí na vozíku přemístil.

Cenný náklad, doprovázený otcem, odjel do Prakšic, já od něho dostal příkaz, abych se ráno následujícího dne do pálenice dostavil se dvěma demižony. Stalo se tak.

Ještě dost nevyspalý jsem nastartoval svoji škodovku a sjel v uvedenou dobu do blízké obce. K malému domku na jejím okraji.

Vstoupil jsem dovnitř a moje chřípí bleskově začalo vstřebávat nejenom typickou vůni vypalovaného alkoholu, ale i dřevěných polínek, a vůbec celou tu specifickou atmosféru, prostupující celou místností.

Uprostřed ní stála cihlami obezděná pec s kotlem, odvodným potrubím, chladičem a škopíčkem pod ním, do kterého neustále zurčel pramínek slivovice. Někdy jen odkapával.

Poblíž kotle leželo dřevo, jehož polínka byla čas od času do pece přikládána V místnosti bylo teplo. Jak by ne, když skulinkami ve dvířkách pece byly vidět plameny.

Otec seděl s provozovatelem pálenice na lavičce u stěny v družné komunikaci. Probděli při pálení celou noc, navzájem si jistě povyprávěli o všem možném, ale nezdáli se mně být nějak unaveni.

Ono to přijde asi časem, tehdy jsem si pomyslel. Atmosféra byla více jak domácí.

Otec mě uvítal slovy. „No to je dost, že jsi přijel. Pojď sem, okoštuj!“natáhl ke mně ruku se skleničkou destilátu. Věděl jsem, že to nemyslí vážně. „Tato, vždyť víš, že nemohu, přece řídím“ odpověděl jsem s úsměvem.

Vedoucí pálenice průběžně kontroloval množství a koncentraci vznikajícího alkoholu.

Věděl jsem, že se musí po vypálení naředit na požadovanou koncentraci, tak zněl zákon. S koncem pálení se alkoholem naplnily dva středně velké demižony, aby byly následně velmi opatrně přeneseny do mého auta a já si to mohl namířit těch 6 kilometrů zpátky do Uherského Brodu.

Demižony byly otcem v jedoucím autě na zadním sedadle majetnicky objímány a u našeho domu téměř nábožně přemístěny do sklepa. Tam slivovice nějaký čas dozrávala.

Otec každé ráno, celé roky si na tu šťopku slivovice potrpěl. Dožil se v relativním zdraví slušného věku. Já její nepatrné zbytečky někdy používám na kolena, taktéž s dobrým výsledkem, i když je to pro tyto účely skoro rouhání.

Po mnoha letech jsem navštívil starou pálenici znovu. Bohužel už funkčně neexistuje. Zanikla! Zůstal po ní jenom oprýskaný domek a prázdno uvnitř něho. Dostal jsem však avízo, že ještě žije žena, která tam se svým otcem pracovala. Je to paní Marie Podškubková.

Navštívil jsem ji. Spolu se mnou procítěně zavzpomínala na ty staré časy. Na to, jak se do pálenice přivážel kvas, a jak se dala již na první pohled a vůni poznat jeho kvalita. Hovořili jsme také o mědi, neodmyslitelném kovu tak spojeném s procesem pálení.

Znovu mně přiblížila tehdejší děje v pálenici, všechny ty pojmy jako: kotel, klobouk, epruveta, lajtr, ale i úkap, jádro, dokap. Při rozloučení mně dala ze sodovčáku okusit hlt čtyřicetileté slivovice.

To ale nebyl běžný alkohol, to byla „božská mana“.

Daná kvalitou kvasu, vhodným technologickým zařízením, ale především uměním a citem těch, kteří se v pálenici oním chvályhodným konáním předlouhá léta zabývali.