Vedení školy
K ředitelům škol a jejich zástupcům si dovolím říct následující:
Jsou lidmi, kteří řídí školu a mají, jak často rádi zdůrazňují, velkou odpovědnost za veškeré dění na ústavu.
To jim rozhodně neupírám!
Jsou mezi nimi takoví, co obětují škole veškerý svůj volný čas a příliš si nepotrpí na vysoký životní standard, přičemž dokáží být přiměřeně nároční, přísní, ale zároveň „lidští"...
Znal jsem takové v dobách svých pedagogických začátků...
Jiní to s přísností poněkud přehánějí.
„Rozhodl jsem tak a tak a nehodlám dále o této věci diskutovat!"
Což o to, rozhodnost je u vedoucího pracovníka žádoucí, ale její použití je třeba pečlivě časově vážit.
Pro takové kormidelníky učitelských plavidel je tedy typický nekompromisní postoj, který vylučuje případný názorový nesouhlas někoho odnaproti.
Přirozeně je třeba respektovat a plnit úkoly vedení školy, ale nikoliv slepě a bez rozmyslu. Učitelé by měli raději spoléhat ve své učitelské praxi na svou šedou kůru mozkovou, se kterou se dají docela pohodově plnit veškeré výchovně-vzdělávací cíle.
Samozřejmě ale existují i vedoucí pracovníci, kteří chtějí dosáhnout naplnění svých představ naopak až příliš vlídným přístupem k podřízeným.
„Nezajdeme, Josefe, odpoledne na pivo, co říkáš?"
Časem pak obyčejně zjistí, že tento jejich bohulibý úmysl vede pouze k tomu , že se na ně nalepí ti, co chtěli z uvedené skutečnosti vyzískat patřičný kapitál.
Navíc příliš velká demokracie ve sborovnách vede zpravidla k podstatné názorové diferenciaci jednotlivých pedagogů i k jejich určité postojové anarchii.
Najít optimální přístup toho tam nahoře k těm v podpalubí je věcí kompromisů, a ne krajností, to si však jinak inteligentní a někdy i moudří ředitelé mnohdy neuvědomují.
Míval jsem občas i pocit, že šéfové až příliš mnoho prostoru poskytují svým potenciálním nástupcům, kteří je servilně zavalují množstvím informací, návrhů, které pak zabírají řídícímu managementu hodně času a ten by jistě ředitelé dokázali využít smysluplněji.
Samotná individuální pracovní jednání s vedením škol jsou náročná svým obsahem i formou, což potvrdí většina zaměstnanců. Nevyplatí se účastnit se těchto schůzek bez důkladné přípravy včetně psychologické.
Naproti tomu setkání s nadřízeným mimo školu jsou překvapivě docela milá.
„Nazdar, Járo, kam míříš? Co sis zase koupil?"
Úsměvy, dotazy ohledně cíle cesty, počasí, mého stravovaní a zdravotního stavu.
„To je hrozné počasí, viď?"
Oba potkavší se pak zavedou řeč na svízele běžného i mimořádného života. O škole se většinou nemluví, snad se jen posoudí momentálně na škole fyzicky nepřítomní kolegové, ale i ti jenom diskrétně.
„A jak se jmenuje tady tento váš pejsek, pane řediteli? A co paní, dobrá?"
Mimo pracoviště tak nějak mizí zábrany svazující mezilidské vztahy uvnitř ústavu. Člověku se pak chce někdy i zamávat odcházejícímu řediteli, kdyby dobře nevěděl, že ho vbrzku zase uvidí, většinou už ale jinak naloženého.
Já sám jsem měl ve veliké oblibě ředitele, jehož vlastnosti nyní předkládám.
Byl jím prof. Josef Pavel!
Nade všechny vedoucí pracovníky svým charismatem totiž vysoko čněl člověk, který vedl gymnázium téměř neuvěřitelných 30 let. Nastoupil na školu v roce 1954 a končil své funkční období v roce 1983!!!
Přemnozí z nás, ať už jako jeho žáci nebo spolupracovníci, na něho vzpomínáme s úctou a láskou, která se snad psaným slovem nedá dost dobře vyjádřit.
Kdo by si v těchto souvislostech nepamatoval na drobného muže se silnými dioptrickými brýlemi, ne vždy vkusně oblečeného, zvolna kráčejícího po úzkých školních chodbách?
Kdo by si nevzpomněl na jeho hodiny angličtiny, latiny nebo španělštiny, ve kterých nikdo ani nedutal a přitom dychtivě vnímal každé slovo tohoto vzácného pedagoga?
On při své výuce neužíval, jak je to dnes ve školství běžné, zesíleného hlasu, neboť byl nad tento způsob vyučovacího procesu svou autoritou doslova povznesen.
V jeho hodinách nebylo možné se zabývat jinými činnostmi než těmi, které studentům svým výkladem předestíral. Vyučovací metody pana ředitele byly do detailů propracované a jemu svěření studenti jím byli vedeni k neustálé pracovní aktivitě.
Zažil jsem tohoto mimořádně významného člověka jako svého nadřízeného. Rozhovor s ním byl vždy věcný, naplněný jak pro výuku, tak i pro život podstatnými informacemi.
Pracoval v malé ředitelně, velmi skromně vybavené, a přesto každé setkání s ním bylo pro nás, tehdy mladé vyučující, neobyčejně podnětné. Pokud za ním přišel někdo z nás s obavami, odcházel od něho zklidněn a naplněn vědomím, že se s jeho radami a pokyny dá situace přece jenom zvládnout.
Pochopitelně musel i kárat. Ale dokázal to bez větší promluvy, často stačil jen jeho pohled, posunutí brýlí ukazováčkem, několik úsečných klidných slov a člověk ihned věděl, kde pochybil a jakým způsobem může svoji chybu napravit.
„Soudruhu řediteli, potřeboval bych psací stroj."
„Na co, chlapče v zeměpisu potřebujete psací stroj? S mapou přece docela dobře vystačíte!"
A byl jsem poklizen...
Za základ vzdělanosti považoval osvojení si širokého spektra vědomostí, ať už technického, přírodovědného anebo jazykového rázu. Příkladně dbal i na rozvoj mimoškolních činností, organizaci četných navazujících kroužků a praktických činností.
Jeho slovy řečeno je třeba, aby tato škola byla školou Komenského nejenom podle jména, ale celým svým výchovným a pracovním pojetím!
Během desítek let svého působení na škole se musel se svými kolegy vyrovnávat s mnohými reformami, úpravami osnov i nelehkým přemístěním učitelského ústavu do dnešních prostor.
Naštěstí byl v oněch vzdálených letech obklopen učitelskými „velikány" – profesory Kotulánem, Velčovským, Zlínským, Moulíkem a mnohými dalšími, kteří mu pomáhali při šíření věhlasu tohoto učitelské ústavu.
Spolu s nimi se dokázal přenést přes bouřlivé společenské události, ve kterých neztratil rozvahu a vedl svěřenou „gymnaziální loď" rozbouřeným mořem neklidných politických dob dále k ušlechtilému Komenským vytyčenému cíli.
Spolu se svým zástupcem prof. Klíčem byl iniciátorem podstatného rozšíření gymnaziálního areálu do stavu, v jakém ho známe dnes.
Byl nám všem, kdo jsme byli jeho žáky anebo kolegy, vzorem, byl příkladem lidského přístupu ke svému okolí, neboť právě u něho jsme nacházeli cenné rady a podněty pro své studium a práci.
Když odcházel do důchodu, byl již velmi vážně ohrožen zhoubnou nemocí. Potkal jsem ho na chodbě školy, kudy tak často směřoval ke svým studentům, a zeptal se ho téměř snad už zbytečně na jeho zdraví. Šeptem odpověděl:
„Chlapče, není to dobré..."
Za několik měsíců nato zemřel. Popel s jeho urnou je uložen v jeho milovaných jižních Čechách na hřbitově v Trhových Svinech.
Snad se mnou budou všichni ti, co ho znali, souhlasit v tom, že i když se tvrdí, že každý člověk je nahraditelný, ten nenápadný a nesmírně skromný člověk, který byl stálicí gymnázia, nahraditelný žel není!!
Jeden z jeho kolegů prof. Piják má na svém hrobě epitaf: „Učitel je jak svíce, cestu ukazujíc, sebe sama spaluje." Pro ředitele školy prof. Josefa Pavla tento nápis platí určitě více jak pro jiné!
A můj názor na ostatní ředitele, které jsem ve své pedagogické praxi zažil?
Když jsem byl po patnácti letech pozván na setkání abiturientů gymnázia v Uherském Brodě, zeptali se mě v jednu chvíli moji bývalí studenti, jak zpětně nahlížím na svoje dřívější nadřízené, tedy ředitele a jejich zástupce, a kolik jsem jich vlastně během svého učitelského života zažil.
Odpovědět na druhou část jejich otázky bylo vcelku jednoduché. Sedm! U první části otázky jsem se ale musel na delší dobu zamyslet a pak teprve zvolna s rozmyslem naslouchajícím odpovídat.
Ředitelé jsou lidé jako my všichni. Mají své nepopiratelné přednosti, ale i zřejmé nedostatky. Jako my ostatní zápasí se svými rodinnými i zdravotními problémy.
Disponují nespornými, většími či menšími, organizačními schopnostmi, bezpochyby nutnými pro vedení škol. Měli a mají svoje osobní ambiciózní plány, které jim samozřejmě není možné upírat a už vůbec ne zazlívat.
Jistě jsou i těmi, a snad je to jejich hlavní úmysl, kteří chtějí dosáhnout co nejvyšší
výchovně-vzdělávací úrovně školy. Jejich práce je mimořádně náročná, přičemž o odpovědnosti za optimální chod školy nelze vůbec pochybovat.
Mají na starosti početné učitelské sbory, stovky studentů nebo žáků, ostatní zaměstnance a samozřejmě materiální zabezpečení škol. Není jim tedy co závidět! Ani jejich platová ohodnocení nepatří svou výši k těm, které by jim po zásluze náležely. Toliko snad na úvod.
Existuje však ještě jeden atribut ředitelů, který je nesmírně důležitý a který je nutno posuzovat velmi obezřetně, a to jsou „lidské vlastnosti"! Takže tedy konkrétně, do jakých ředitelských očí jsem se během své dlouhé učitelské praxe díval?
Ano, už je to tak dávno, kdy jsem procházel kolem ředitele uvážlivého, pohodového, takového, který dlouho ve svém nitru přemítal slova, nežli je vyřkl.
Velmi krátkou dobu, a to rovněž ještě na ZŠ, jsem potkával „šéfa" velmi temperamentního, doslova explozivního, ale mimořádně upřímného a charakterního.
„A na gymnáziu, pane profesore, jaké tam jste zažil ředitele?"
Už jsem vzpomenul ředitele postavou sice nenápadného, drobného, ale neobyčejně skromného, ke kterému jsme jako podřízení vzhlíželi s úctou a který už jenom svou přítomností mezi námi vzbuzoval dojem nejen veliké vzdělanosti, včetně jazykové, širokého světonázorového rozhledu, ale byl pro nás i pevným učitelským zázemím a tím i oporou!
I ostatní gymnasiální ředitelé byli organizačně schopní, pracovně výkonní, ale měli své slabiny, se kterými nemohli vždy stanout na piedestalu obliby a stát se nositeli charismatu.
Podezíravost, nerozhodnost, respektive odtažitost od lidí by se evidentně neměly stávat atributy vedoucích pracovníků.
Jak je tedy vidno, nejenom žáky, učitele, ale i ředitele je možné kategorizovat, tady je ale na místě připomenutí, že je žádoucí výše uvedené osoby definitivně posuzovat až s odstupem času.
Současně je potřebné se vyhnout extrémním náhledům na dobu jejich působení ve smyslu, že byli ve své vedoucí funkci vynikající anebo naopak, jak se říká, nestáli za moc.
Ne všichni si rovněž v těchto souvislostech uvědomují, že ředitelé se dají a mají hodnotit i podle schopností a chování svých zástupců, neboť ty si kdysi zvolili za své nejbližší spolupracovníky.
Člověk si často klade otázku, podle jakých kritérií si je asi vybírali? Byli to jenom jejich přátelé, anebo lidé, a to je více pravděpodobné, kteří jim podle jejich názoru mohli být co nejvíce nápomocni v jejich odpovědné práci?
Někdy jsem měl spíše pocit, že ředitelé potřebují pro svoji neprůbojnost anebo jen nedostatek času zástupce, jakési „Attily" zvané též "boží biče", kteří za ně udělají „špinavou práci", tedy pořádek v řadách učitelů a studentů.
Nejméně věrohodné pak asi je, že si za své spolupracovníky zvolili své kritiky, aby je tak dostali pod svoji kontrolu. Ale jak uvádím, u posledně jmenované varianty si myslím, že jde o pouhou spekulaci.
„A kterého ředitele, pane profesore, jste opravdu, ale opravdu nejvíce uznával a tytéž názory spolu s vámi sdílela i většina vašich tehdejších kolegů?"
Odvrátil jsem oči a dlouho se díval do plamínku na stole dohořívající svíčky a tiše jsem odpověděl.
Znovu odpovídám, zcela určitě toho nevzhledného a obrýleného drobného muže, před kterým jsme stáli my, tehdy mladí učitelé, vždy s úctou.
Pedagogická porada
Pedagogická porada, čas od času konaná, toť sám o sobě rituál.
Začíná pouštěním mladších kolegyň do dveří sborovny, je to dobrý počin, pokud se někdo dívá, počítá se mně bod. Usedám na své místo s tradičním výhledem na své okolí.
Naše samotná sborovna je zvláštní místnost, spíše pochmurného rázu, bez oken. Snad to byl při její výstavbě i záměr, aby z této místnosti nebylo vidět ven a ani dovnitř.
Existují zde jen jakési stropní průzory, stejně neprůhledné jako všechno to, co je pod nimi. Desítky vypolštářovaných míst, které asi mají preventivně působit proti výskytu hemeroidů, skříně s Ottovými a jinými slovníky, skříňky na ukládání třídních knih a další dokumentaci.
Pak už jen čelní plenta, visící obraz prezidenta a na druhé straně místnosti prostor s vyšlapaným kobercem, kde stávají zástupy těch, co se snaží vyčíst z příkazů a doporučení na nástěnkách vše potřebné. Jsou to, jak jsem již dříve naznačil, místa občas neuctivých výroků, ale i spontánního veselí.
Na centrální nástěnce jsou kromě pondělních pokynů vedení školy suplovací archy čili jakási „zeď nářků", stále visící rozvrhy, přehledy akcí.
Zcela vpravo sympatický rozpis časového výdeje výplat a těsně u dveří to nejlepší - nabídka jídel daného týdne.
Na jiném místě je zase umístěna odborářská nástěnka se zastaralými, ale i novějšími odborářskými informacemi, výstřižky z novin, nabídkou divadel či permanentek do krytého bazénu. Zde mnoho lidí nepostává a nezavdává prostor k diskusi.
Na samotné odbory má člověk dobově proměnlivý názor. Někdy mám pocit, že tato organizace, tedy její management, slouží pouze jako odrazový můstek k moci.
Jindy zase u mě převládne přesvědčení, že v odborech jsou docela pracovně výkonní a svědomití jedinci, kteří se snaží pro kolektiv něco udělat, přičemž asi hodně záleží na tom, jak velký prostor jejich snaze vedení školy vymezí. V případě prostoru menšího jak malý mají čelní odboráři můj nezastřený soucit.
No a nástěnka s protidrogovou problematikou by snad měla viset jinde. Jinak strohou sborovnu však především oživují lidé, a to nejčastěji v době porad, tedy takzvaných „Doteků víry".
Ne vždy jako první přichází do „sálu" ředitelské grémium se všemi svými důvěrníky. Ale dostaví se vždy, ostatně je to v jejich zájmu.
Moc jejich příchod zrakem neregistruji, věnuji spíše pohled kolegyni naproti, která se bohužel postupem času vizuálně mění, měla by se asi méně rozčilovat.
Jsem biolog a zeměpisec, vidím skoro všechno z hlediska svého oboru, všechno a všechny přítomné hodnotím z úhlu pohledu svých aprobačních předmětů.
Každý kolektiv na tomto široširém světě, omlouvám se, je pro mě tím pádem živočišnou sférou, kterou profesně vedou zkušení starší jedinci samčího pohlaví, přičemž na jejich pozice s odstupem doby číhají jako všude v přírodě jedinci mladší.
Jedinci něžného pohlaví se spokojují se sledováním probíhajících dějů anebo se zabývají svými vlastními zájmy.
Kam se tedy mám zařadit já? No přece k těm starším, méně však mocným, více nemocným, co již něco ve svých letech zažili.
Mají to za pár, jsou tedy v podstatě perspektivně již vedeni jako nemalá penzijní zátěž nevelkého státního rozpočtu.
Vedení školy se prezentuje přítomným většinou hlasem hlubokým, s proměnlivou tóninou, prostě tak, aby optimálně upoutalo pozornost naslouchajících.
Vrtím se na místě a už slyším na úvod z úst povolaného, že jsme zase něco nevykonali, jak jsme měli. Už je to tady, tedy kritika. A to je teprve aperitiv!
„Musím vám, i když nerad, sdělit, že nejsem s některými z vás po jisté stránce spokojen!"
Ach jo, jsme blíže, napadá mě v tu chvíli coby naslouchajícímu, Luciferově příbytku. V dalším průběhu sympozia se projednává očekávaná problematika chování žactva. Zde bývá nejvíce připomínek.
„Musíme řešit případ žáka XY! To, co provedl, musí být řádně vyšetřeno a příkladně potrestáno!"
Někteří „neukáznění" kolegové už už mají v tu chvíli připraveny diskusní příspěvky, které budou až na výjimky vítaným osvěžením probíhající porady.
To se však netýká všech, kantorka opodál mě sedící před sebe rozkládá písemky připravené na opravu. Jiná si prohlíží svoje nehty. Jak účelné... Každý má zřejmě v tyto chvíle nějak jiný záměr.
I já si zde připadám jako kolečko ve velikém soustrojí, ale těch koleček je ve sborovně daleko více.
Agregát porady běží dál, chod je někdy tichý, někdy hlučnější, sem tam něco zaskřípe, chtělo by to asi namazat.
Někdy si při sledování "rušnější diskuse" připadám jak na tenisovém utkání. Střídavě obracím hlavu ze strany na stranu, hodnotím, kdo v danou chvíli svým slovním vystoupením vede, jestli vedení školy, nebo jeho oponenti.
Většinou střet končí přesvědčivým vítězstvím ředitelství na body, ani knokaut nebývá výjimkou.
Skončí-li takový souboj nerozhodně, skoro jsem zklamán, neboť jsem přišel o výrazy spokojenosti či nespokojenosti ve tvářích zúčastněných bojovníků.
V této souvislosti velmi záleží na konkrétní připravenosti diskutujících. Ten, kdo má před poradou více času na prostudování příslušných pasáží ze zákonů a norem, má přirozeně daleko větší šanci potřít soupeře.
Jsou však období, kdy je diskuse věcí okrajovou, takže člověk slyší pouze jednostranné informace. Pak ovšem mám hlavu na poradě pootočenou pouze na jednu stranu a je otázkou času, kdy dojde k zablokování mé krční páteře.
Je ale stejně zajímavé sledovat, jak šikovně dokáže naše velení vybruslit ze situace, ve které se evidentně mýlilo. Jde o pozoruhodnou schopnost zahrát problém do autu, schopnost jinak formulovat dříve nevhodně řešené. Pak je dokonce možné zcela obrátit zápas tak, aby se „protivná" strana dostala do obrany. Kdo umí, umí, kdo neumí...
„Asi jste vůbec nepochopil, kolego, o co se v tomto případě jedná, tak raději mlčte!"
Předsedající často špatně skrývají svoji nervozitu, co kdyby přece jenom někdo chtěl setrvávat na svém omylu.
Vedoucí pracovník ale nesmí dát najevo neklid, a to ani v případě, že si není výsledkem jednání zcela jistý.
„Tak tedy, mám, či nemám se i já přihlásit o slovo?" zvažuji své šance.
Předem bilancuji pro a proti. Souhlas s názory vedení zavání servilitou, chronický nesouhlas může mít zase vliv na velikost mého osobního příplatku.
„Co to, je to vůbec možné?" Kdosi mě poznámkou předešel. Sklidil ale vzápětí, co zasel... Ale co, mně je také nesympatický, dobře mu tak!
Věru, těžké rozhodování! Hřbitovy jsou plné hrdinů, vztahy v učitelském sboru bývají někdy složité.
Mnozí vedoucí pracovníci mají propracovanou formu výtek vůči podřízeným, kterými se věrohodně pasují do role řídicího subjektu.
Podle čínského filosofa Konfucia je předurčen k vůdčí pozici ten, kdo zajistí svým podřízeným klid, mír, ale současně má patřičnou míru soucitu s těmi, kterým se v životě nedaří tak, jak by si přáli.
Chci s veškerým důrazem v této souvislosti podotknout, že jsem si vždy podstatně více vážil těch ředitelů, kteří se cele obětovali škole a příliš nedbali na svůj osobní prospěch a prestiž. Ne všichni vedoucí pracovníci toto moje, a nejenom moje, očekávání naplnili!!!
Hospitace – tak se na ty učitele podíváme...
Zpestřením bohatého školního života jsou hospitace členů vedení školy, nezřídka samotného ředitele. Hospitující si v podstatě přichází ověřit to, co předem tuší.
Naopak pro hospitovaného jsou tyto hodiny příležitostí ověřit si svoje mluvnické, někdy i vědomostní mezery, na což žáci doplatí v následných hodinách, kdy je učitel již sám vojákem v poli
Samotná hospitace je jedna velká „legrace". Samozřejmě ne pro každého učitele. Někteří před ohlášenou návštěvou celou noc nespí, do detailů si připravují učivo a instruují žáky dlouho předem, co a jak.
Jiní zase považují, a docela oprávněně, hospitaci za show, kde si doslova pohrají s hodinou, se žáky, a někdy i s hospitujícím.
Faktem ale zůstává, že hospitované hodiny jsou obsažnější, mají větší spád, kantor dělá a mluví tak trochu jinak než obyčejně. Důležité je nezahltit hodinu vším možným, platí známé, že někdy méně je více, nejdůležitější je mluvit zřetelně a pomalu, tak, aby žáci i hospitující pochopili, o co se vůbec v hodině jedná.
Volat nejlepší žáky k tabuli je průhledné jak krystal křišťálu. Především se tímto úkonem člověk zastydí před samotnými žáky.
S vedením školy, pokud nás vůbec k sobě po hospitované hodině pozvalo, přicházíme na rozbor hodiny s rozpačitými myšlenkami, ale i určitou zvědavostí.
Na místě samotném hospitující něco, já něco, na konci se diplomaticky shodneme na určitém kompromisu.
Osobně se domnívám, že pokud by kantor učil nastálo tempem hospitované hodiny, stal by se co nevidět kandidátem psychiatrické ambulance.
Hospitující se jasnozřivě, ale většinou mylně domnívají, že prakticky vždy objektivně dokáží zhodnotit hospitovaného. Toť omyl!
Dívají se na něho očima svého učebního stylu, který zdaleka nemusí být až tak ideální.
Někdy ale překvapivě i nadřízený ve svém nitru připouští, že by něco z viděného a slyšeného mohl uplatnit ve své praxi, zcela výjimečně to přizná i v širším kolektivu.
Především by si měl ale uvědomit, že jedna vlaštovka, coby hospitovaná hodina, jaro nedělá...
Strach hospitovaných není na místě, hospitující by měl spíše naslouchat hodnocení hodiny samotným vyučujícím a zdržet se ukvapené kritiky, jinak více ztratí, jak získá!.
Pozitivní zkušenosti mám s hospitacemi „cizích", tedy inspektorů. Jsou to většinou lidé pokročilejšího středního věku, kteří toho již hodně na školách zažili.
Chodí s předběžným upozorněním do jimi vyhlédnutých hodin, pozorně naslouchají a dělají si poznámky. Jejich rozbory výuky jsou zasvěcené, jdou jimi k věci a v řadě případů pomohou zejména mladším kolegům zorientovat se v pedagogické praxi.
Rozmluvy s nimi mezi čtyřma očima byly pro mě docela příjemně stráveným časem.
„Řeknu vám upřímně, pane inspektore, že raději hovořím s vámi jak s naším vedením školy!" Kdyby to slyšelo...
Projevy, projevy, kolik jich jenom člověk za život slyšel! Týká se to i školy. Souvislé projevy studentů byly a jsou spíše sporadické, přece jenom malá slovní zásoba a stejně tak malé zkušenosti jsou brzdou jejich plynulejší a dlouhodobější řeči.
U kantorů je řeč principiálně jiná, mluvit je naše povinnost, a to nejenom odborně, ale i lidsky.
Zejména mezi nadřízenými jsou takoví jedinci, kteří hovoří jak z partesu. Jejich slovní projev je stylisticky správný, obsažný a hluboce informativní.
Jen jsem až příliš často míval dojem, že jejich jinak příkladná mluva musí být zaměřena proti skutečnému nebo alespoň fiktivnímu nepříteli, tím se takový projev stával sledovanějším.
„Tak to jsem zvědavý, kdo bude dnes na pranýři," zvažoval jsem nejednou nastávající události.
Jakmile se protivník z projevu řídících pracovníků vytrácel, upadala řečníkova slova do průměrnosti, šedi a ztrácela na zajímavosti.
V projevech vedení škol na poradách ovšem zaznívají i kladná hodnocení toho kterého vyučujícího, ať už vedením vypozorovaná anebo dodaná odjinud.
Šikovní učitelé totiž okázale umějí dávat svému okolí a hlavně vedení na odiv své mimoškolní, byť jen dočasné aktivity, dovedou své úspěchy mediálně v místním měřítku nadhodnocovat a předkládat je ve vhodnou dobu na správném místě.
Chrrr! „Prosím, omluvte přerušení výuky, naši studenti ze sexty dosáhli znamenitého umístění na okresním přeboru ve volejbalu!" ozývá se dost často ze školního rozhlasu.
Snad spíše řada výstupných studentských produktů by měla vedoucího pracovníka navést na optimální hodnocení podřízeného.
Jindy mě ředitel pochválí za prkotinu, ale to velké plus, co jsem podle svého názoru vytvořil, to velkoryse, ať již úmyslně nebo neúmyslně, přehlédne.
Takže není kontrola jako kontrola, záleží na hodnoceném, ale, a to dost podstatně, hlavně na hodnotícím!