Večer poezie

Poezie v uherskobrodském Café clubu

Tentokrát v podání dr. Pavla Popelky a pana Jana Tluky. Nebylo přece možné si nechat uplynulou středu ujít chvilky poezie v útulném prostředí clubu, opět zcela zaplněného všemi těmi, kteří zatoužili oblažit svou duši poslechem veršů. Jejich přání bylo promptně vyhověno. Oba umělci umně roubovali své veršíky na roční období, tedy jaro, léto, podzim či zimu, které se tím stávaly podnožemi jejich tvůrčího umění.

Přírodě zasvěcené obrazy pana Antonína Kostky na stěnách klubu pak byly svou náplní přizvány stát se důvěryhodnými svědky vztahu obou umělců k přírodě a dějům v nich probíhajícím. Zatímco verše pana Jana byly protkávány pozvolna se probouzejícími jarními paprsky, sytou atmosférou léta, nostalgii podzimu i mrazivým objetím zimy, verše pana Pavla byly prolnuty syrovostí půdy a vznešeností všeho toho, co z ní vzchází.

Z jeho veršovaných vyznání byla nejenom cítit láska ke katedrálám stromů či životu ve všech jeho podobách, ale i neskonalá úcta k tradicím našich předků. Přes sotva patrnou rozdílnost uměleckého projevu, jedno bylo oběma umělcům příkladně společné. A sice pokora k obdivuhodným přírodním dějům, ale také k tichu, neb ono samo v jejich pojetí nás umí oslovovat svou tajemností.

Stává se nezbytnou kulisou velejemných zvuků, ať už hovoru šumících listů ve vánku, monologu kapek deště, bzukotu hmyzu či zpěvu ptáků. Z pronášených veršů obou umělců bylo více jak patrné, že pouze za jeho přítomnosti lze vnímat celou tu krásu a harmonii života nás obklopujícího. Jednak jeho formou, ale zejména vnitřní náplní, ze které v každém okamžiku vyzařuje důstojnost, nevinnost, ba i jakási posvátnost.

Jen citově založení lidé, a autoři veršů jimi nesporně jsou, dokáží vnímat dimenzi přírody nejenom smysly, ale především spřádáním pavučin myšlenek. A právě tyto nám, pozorně naslouchajícím, usnadňovaly překlad pojmů do vnitřního světa vědomí. Z pronášených veršů v každém okamžiku vyzařoval klid a vyrovnanost, jejichž prostřednictvím nám příroda nabízí své poklady.

Přes tikot neúprosně probíhajícího času, umělci nabídli posluchačům i vtipné průpovídky, které si v průběhu večera vynucovaly úsměvy ve tvářích přítomných. Vše popisované o přestávkách zpestřovaly melodické, k veršům asociované kytarové vsuvky Majky Rosenfeldové.

Naproti tomu tóny gajd, doprovázené zpěvem pana Pavla, nám v závěru vystoupení daly svým melancholickým a teskným zaměřením možnost nahlédnout do zákulisí života prostého lidu bytostně spřaženého s krajinou Bílých Karpat. Tedy podvečer Múz, tak jak má být, umocněný nevtíravou září světýlek stropních lamp, ale i kapkami deště dopadajícími na římsu oken clubu.

Protiklad, a přesto harmonie, tak jako v přírodě samotné…


25.07. 2021 12:38:16
20.02. 2020 17:11:14
Návštěvy
Celkem: 105563
Týden: 524
Dnes: 37
  přihlásit poslední změna: 27.05. 2019 17:51:38