Vánice

Vánice

Ještě předcházející den byla obloha jak vymetená. Ale ráno, když jsem se probudil a vyhlédl z okýnka, bylo to o něčem zcela jiném. Sněhová peřina před chatkou dosahovala svou výškou skoro k půlmetru. Z oblohy visela šedivá mračna, která postupem času dále houstla. Oblekl jsem se a lopatou odhrabal něco sněhu od dveří, dál už to v tu chvíli nemělo smysl. Pak mně ale došlo, že dvacet metrů od chatky, na kraji lesa, mám z předcházejících dnů nashromážděných několik kousků dřeva.

A tak jsem přece jenom musel znovu vzít do ruky lopatu a odhrabat cestičku, už podstatně užší k zásobě paliva. Mezitím se z oblohy spustil sněhový příval. Do terénu by za takových okolností vycházel jenom blázen. Já jím tedy byl. Ale z nutnosti! Už po prvních krocích mé oči zalepovaly snášející se vločky, i vítr mě nešetřil. I samotná chůze byla hodně náročná. Zdroj dřeva byl již téměř zcela zapadlý sněhem, polínka jsem vytahoval vespod hromady s vírou, že snad budou o trochu sušší.

S nimi v náručí se pak vracel do chatky, bohužel při cestě do ní se mně některá z nich z rukou vysmekla a zapadla do sněhu. Takže nezbývalo než se pro ně sehnout. Samozřejmě se mně při tom úkonu vysypaly ostatní. Holt, zákon schválnosti. Nezbývalo, než znovu polínka pracně naložit do náruče a s nimi pokračovat v cestě. Konečně jsem byl „doma“. Setřepal ze sebe sníh a vstoupil do „obyváku“. Tam odložil svůj náklad na zem a hned se hrnul ke kamínkům.

Ohřát se. Přitiskl jsem se k nim, nedbaje možného spálení se. Venku zatím sněžilo stále více. A to jsem netušil, co se z oblohy spustí během dalších hodin. Nastala totiž chumelenice, stále zesilujícím větrem doprovázená, jakou jsem snad v životě nepamatoval. „Padá snížek, padá,“ měl jsem chuť zarecitovat, ale do smíchu mně nebylo. Nevypadalo to na brzké ustávání srážek, spíše naopak. Připadal jsem si při probíhající povětrnosti, jako v sibiřské tajze. Už mně jenom v mé představě chyběli vyjící vlci, potulující se kolem chatky. Místo zvažované petrolejky jsem raději rozžehl svíčku. Zdálo se mně ale, že její plamínek maličko uhýbá stranou.

Ani bych se mu nedivil, v chatce byl vzhledem k existujícím v ní škvírám nepatrný, ale přece jenom průvan. Ale na druhé straně byl pohled do něčeho planoucího pro moji mysl povzbuzující, k mystickým myšlenkám vybízející. Dlouho, dlouho jsem do plamínku nazíral, přímo mě svým vzhledem fascinoval. Pak jsem poodešel k již napolo zasněženému okýnku a opět jím pohlédl ven.

Živly i nadále řádily jako divé. Že na horách padá sníh daleko více, než v nižších polohách, to se ví, ale ta tehdejší sněhová bouře byla výjimečná především délkou svého trvání. Za chvilku jsem kvůli ní nedohlédl ani ke stromům, které byly jen pár kroků vzdálené od chatky. Ke všemu nedobrému i nadále zesiloval vítr. Jeho záchvěvy pronikaly skulinami do chatky, takže jsem musel přihodit navíc několik polínek do kamínek, jinak bych teplotu v místnosti, stejně nepříliš vysokou, neudržel.

Jeden klad ale tato povětrnost měla. To kvílení, ta meluzína, to všechno bylo mnou bráno jako hudba přírody, jako důkaz toho, že člověk zůstává i nadále v moci přírody. Ale kdyby někoho taková nepřízeň počasí zastihla na hřebeni Bílých Karpat, nevím, nevím, jestli by se dostal do bezpečí. Sněhu k večeru před chatkou rapidně přibývalo, bylo ho už hodně nad kolena. Což bylo pro mě, který jinak nastálo žije ve městě, více jako dost! Dostanu se vůbec zítra ráno z chatky ven, zapřemítal jsem.

Po probuzení ho budu muset asi hodně dlouho lopatou odhazovat, jak jinak, zvažoval jsem vývoj rána dalšího dne. Napadlo mě, jestli bych se už ten večer neměl dát k dílu. Ale opustit relativně prohřátou místnost a jít do té sibérie? Brr! Zejména, když sníh pořád padá a padá. Nebyla by to zbytečná práce? Takže mé rozhodnutí bylo nasnadě. Za nic na světě! Lopata musela počkat.

Ráno bude moudřejší večera.

Snad.

01.12. 2021 19:00:35
14.08. 2021 15:39:45
Návštěvy
Celkem: 111837
Týden: 338
Dnes: 36
  přihlásit poslední změna: 21.01. 2018 07:55:52