Užovky stromové

Za stromovými užovkami

Z kalendáře akcí obce Hostětín jsem se dozvěděl o vycházce za hadem „hospodáříčkem“, která se měla týkat užovky stromové v oblasti Vlárského průsmyku. Neváhal jsem ani okamžik. Snad jenom to velmi časné ranní vstávání mně bylo na obtíž. Rozespalý jsem sjel vlakem do Bylnice, z ní pak směřoval pěšky do obce Sv. Štěpán, která je částí Brumova Bylnice.

Vrstevnatá oblačnost se mezitím postupně rozpustila a bylo docela příjemně. Už zdaleka jsem si v uvedené obci všiml velkého shluku zájemců o informace k užovce stromové a to u mostu, klenoucího se nad rozvodněnou Vlárou. Snad polovinu z nich tvořily předškolní i školní děti, druhou pak jejich rodiče. Obklopovaly RNDr. Mojmíra Vlašína, který se věnuje mimo jiné výzkumu tohoto plaza. Přišel jsem právě včas. Věhlasný ekolog seznamoval přítomné s tvorem, který zasluhuje mimořádnou pozornost.

Užovka stromová se totiž u nás vyskytuje pouze v Poohří, Podyjí, no a hádejte, kde ještě? Ano, uhodli jste, přece v Bílých Karpatech na několika málo lokalitách. Je to had po mnoha stránkách velmi zajímavý. Nejenom svou velikostí, ale hlavně způsobem života. Z našich hadů je nejdelší, neboť někdy dorůstá délky až 150–200 cm. Jeho zbarvení je nejčastěji na svrchní straně těla leskle hnědé, břicho pak má světle žluté. Mláďata mívají za hlavou bledě žluté skvrny, takže mohou být laiky zaměněna za užovku obojkovou.

Ke svému životu potřebuje krajinu s množstvím remízků, kamenných zídek, kompostů, křovin a okrajů cest. Někdy je k nalezení i v budovách, kde loví myši. Proto je mu zřejmě dáno milé přirovnání, had „hospodáříček“. Tunelový profil těla mu umožňuje se pohybovat po kmenech i mezi větvemi stromů, odtud zase jeho název. To vše a mnohé jiné jsme se dozvěděli v kruhu nás, napjatě naslouchajících, z úst zasvěceného znalce přírody. Ale nezůstalo a nemohlo zůstat jenom u teorie. Poodešli jsme několik desítek metrů napodél řeky a zastavili se u hromad mohutných bukových špalků a polen. Vesměs byly překryty plachtami, ale i vyřazenými linolei a obdobnými materiály.

Neztráceli jsme čas vyhledáváním plazů, neboť pan doktor z tašky vytáhl krátce předtím jím jednu odchycenou užovku stromovou. První reakce přítomných byly jednak zvědavé, jednak, hlavně u dětí, očekávaně ustrašené. Některé z nich s bázlivou grimasou ve tváři ustoupily o krok zpět. Ale jenom do chvíle, než pan doktor začal s užovkou láskyplně zacházet. Občas ji, považte, i něžně hladil! I nadále však pokračoval ve svém odborném výkladu, ze kterého jsme se dozvěděli o tomto hadu spoustu zajímavých informací. Nezůstalo jenom u jeho hlazení užovky, k podobnému úkonu vybídl i některé děti.

Odvážnější z nich si dodaly odvahy a se zjevnou opatrností tak učinily. Za chvilku už užovka kolovala mezi dětmi i jejich rodiči. Oplétala jejich ruce, ramena, ba dokonce v jeden okamžik obtočila i jeden krk. Proč také ne, vždyť měla na pohmat takřka sametovou kůži, která mně osobně v jednu chvíli připomínala jelenici. Had se přirozeně snažil z jemných úchopů vymanit, a tak se kroutil a kroutil, sem tam svou hlavou provedl i jinak vcelku neškodný výpad k ruce svého držitele.

„Asi je nervózní“, danou situaci s jemným humorem posoudil pan doktor. Kdosi se ekologa otázal, jak je to s výskytem zmije v Bílých Karpatech. Odpověď odborníka na sebe nedala dlouho čekat. Pravil: „Kdo mně dodá fotografii zmije z této oblasti s uvedením věrohodné lokality tohoto našeho jediného jedovatého hada, dostane ode mě litr kvalitní slivovice“. O smích tak bylo postaráno. Ale „užovkové“ dění i nadále pokračovalo. Netrvalo dlouho a předškolní děti si s menší užovkou hrály jako s domácím mazlíčkem. Jejich strach se poděl ta tam. Tak to má být. Dalším kouskem vytaženým z jiné tašky byl opravdový „macek“.

Po přeměření měl 140 cm délky a vážil 640 gramů. To vlastně nebyl kousek, to byl prostě kus. Jednotlivé exempláře užovek byly podrobeny odbornému posouzení. Byl jim bezbolestně odebrán kousek šupiny, který skončil v epruvetě za účelem zjišťování DNA hada. Při té příležitosti byl současně označkován. No a pak jsme byli panem doktorem i my vybídnuti k hledání užovek v hromadách dřeva, jejich odřezků a prken. Opatrně jsme odkrývali plachty nad uvedenými skrýšemi plazů a pátrali v nich po sebemenších pohybech. Naše snaha sice vyšla naprázdno, ale zájem najít „svůj“ úlovek byl značný.

O něco dále proti proudu Vláry kdosi objevil mnohem známější užovku obojkovou s typickými žlutými poloměsíčitými skvrnami za hlavou. Pak doktor před ní trochu varoval, ne snad kvůli nebezpečí, ale proto, že u této užovky se ve stresu line z její kloaky nepříjemný zápach. Coby milovníci přírody jsme pak plazy vraceli do jejich přirozeného prostředí. Ale to nebyl zážitků zdaleka konec. Následně jsme se přesunuli do starého lomu nad obcí. I tam bylo co k vidění.

Seznámili jsme se tam s pečlivě vybudovanými hnízdišti užovek, kterých tam ochranáři založili hned několik. Mohli jsme tam spatřit i mládě užovky hladké, lidská se s ním už bez rozpaků mazlila. Totéž zacházení čekalo i slepýše, což jsou, jak známo, beznohé ještěrky. Našim očím byla představena i kuňka žlutobřichá, přičemž pro některé přítomné byla zmínka pana doktora o jejím dráždivém kožním sekretu překvapením. Takže každou chvilku bylo něco nového objeveno či řečeno. Mnohé se naše mládež naučí odposlechem ve školách, i hodně obrazů se v uvedených vzdělávacích ústavech dostane k jejím očím, ale úplně nejlepší je přírodu si „ohmatat“.

A to se tuto sobotu podařilo měrou vrchovatou.