Uzavírání rozhledny

Uzavírání rozhledny na Velkém Lopeníku

Mlhavé ráno, zachmuřený den. Člověk by nejraději zůstal doma u kamen a otevřel toho zloděje času, tedy televizi.

Uzavírat v takovém nečasu s brodskými turisty rozhlednu na Lopeníku?

„No to snad nemyslíte vážně!“ V takovém počasí psa by ven člověk nevyhnal, zní do uší známá fráze.

„A co si myslíte, že uvidíte po skončeném výstupu na hřebeni Bílých Karpat? Zhola nic!  Snad ani nedohlédnete vrcholu rozhledny!“domýšlel jsem se možných připomínek.

Ale možná právě pro předpokládané zápory mě cesta na Velký Lopeník docela lákala.

Přírodní živly mám rád, pokud jim člověk porozumí, nejsou zdaleka tak zlé, jak se o nich píše.

Proč se nevydat s brodskými turisty do míst, která mají svůj půvab ve všech ročních obdobích?

Do míst s krásnými letními loukami a v zimě zase mezi sněhem zaváté osamocené chalupy, od kterých se ozývá štěkot psů, doprovázený proužkem kouře z komínů domácích topenišť.

Já vím, příliš si život na Kopanicích idealizuji. Je tvrdý, klade na místní neobyčejně vysoké nároky…

Ale jak tedy vlastně dnešní den probíhal?

Autobusem jsme dojeli na zastávku v obci Lopeník, vystoupili do sychravého rána, opředeného dosud jen řídkou mlhou, a vydali se v několika skupinkách vzhůru do kopce.

Procházeli jsme mezi osamocenými kopaničářskými samotami, doprovázeni neodbytnými myšlenkami, jak se tady asi jeho obyvatelům v průběhu roku žije.

Naše kroky vedly kolem kamenné zvoničky, aby se cesta záhy vnořila do hustého jehličnatého lesa, ale to už mlha houstla více a více, takže viditelnost byla tak do padesáti metrů.

Horský vzduch byl sice očekávaně chladný, ale zato osvěžující, oproštěný od  nečistot městské atmosféry. Docela dobře se nám v něm při nepříliš namáhavém výstupu dýchalo.

Na Malém Lopeníku, u rozcestníku, nás ve svých skromných prostorách přivítala chýška, ve které jsme si poprvé sáhli do vlastních potravních zásob, a hrdlu dopřáli doušku ohnivé vody.

Z tohoto místa to bylo už jenom kousek k majestátné rozhledně.

Celý zbývající půldruhý kilometr, klopýtaje o kořeny stromů, jsem naslouchal diskuzi mě několika doprovázejících o kvalitách různých značek alkoholu, až se mně udělalo, jako kdysi členu protialkoholické komise, z těchto řečí nevolno.

Ale to už z mlhy prosvítala typická silueta rozhledny, která za projasněných dnů vévodí celému našemu krásnému kraji.

Kdosi  z nás prohodil, že ji ještě nevidí. Pomyslel jsem si v tu chvíli, Pane Bože, další nový případ nedávné aféry s metylalkoholem, tentokrát na česko-slovenském pomezí!

Na vrcholu Velkého Lopeníka již postávaly skupinky k turistů hovořící česky i slovensky, přibližně ve stejném zastoupení.

Mlha se mezitím přeměnila na bílou tmu, ve které jsem ne vždy našel ty svoje, nestačil jsem se jim tedy za mylné kontaktování omlouvat.

Každým rokem na tento vrchol chodí mnoho turistů, dokonce jsou zde občas  k vidění i celebrity.

Poměrně nedávno natíral tuto rozhlednu spolu s jinými i nynější pan senátor Okamura, tuším, že při tehdejší konzervaci objektu byla použita volská krev.

Letos tu nebyl, ale co to říkám, vlastně byl! Překlad jeho jména z japonštiny zní: „vesnice na kopci,“ a ono tady bylo přítomno lidu vpravdě početného.

Vlastní ceremoniál byl započat slovy pana starosty Lopeníka, následovala dojemně všechny oslovující minuta ticha  k uctění památky čtyř děvčat, která před nemnohými dny zahynula v nedalekém údolí.

Našemu sluchu byl dopřán i příhovor starosty z nedaleké slovenské obce, a pak už „Bílý Karpat“ v bělostné  říze, obdařen bujnými vousy, pootočil klíčem zámku, a tím reálně i symbolicky uzavřel rozhlednu, do mlhy se stále více nořící.

Tento akt se pochopitelně nemohl obejít bez přípitků, přičemž nejistota některých potenciálních konzumentů byla tišena poznáním, že na neustále se uklánějící láhvi bylo napsáno „Bošácká jablečná.“

V nastávajících okamžicích se družilo všechno se vším, hranice tady prakticky neexistovala, na několika stovkách čtverečních metrů vzniklo opět Československo.

Po těchto nezapomenutelně krásných chvílích jsme se vydali na zpáteční cestu, která vedla po hřebeni do lopenického sedla, načež jsme po zralé úvaze ještě zamířili do horské chaty Jana na kávu, vínko a kyselicí.

Odtud známou silničkou kolem Trojáku a Kopánek na Rasovou, přičemž se mlha začala pomalu rozpouštět, a v jednu chvilku zpoza mraků dokonce vysvitlo slunce.

Paradoxně jsem ze sebe vyhrkl:

„Proč nám, Slunce, tu mlhavou krásu kazíš?“ Bylo nám přece docela dobře i v tom mlžném závoji, plném tajemna, ve kterém mohutné rozsochaté kmeny buků z něho vystupující připomínaly postavy dávných bájí.

Na Rasové měla anabáze brodských turistů končit.                                                                                                              Ale nebylo tomu tak!

Shodou okolností na nedaleké hájovně se mysliveckým obřadem chýlil k závěru sobotní hon.

Několik desítek myslivců tam vzdalo příslušným ceremoniálem poslední poctu jedenácti divočákům, kterým ani dnešní mlhavý den nezachránil život.

Trochu mně jich bylo i líto. Byli přece součásti lesa,  prostoupeného ne vždy námi pochopenou mlhou, kterým jsme dnes procházeli.

Co nám tedy dnešní den dal?

Rozhodně moudré poznání, že v našem kraji je co obdivovat a ctít i v době, kdy si mlžná kráska bere za svého chotě zadumaný podzim.

Jaromír Slavíček