Už ho tady máme

Medvěd

Tož máme ho konečně u nás.

Ale trvalo mu to! Pořád jenom Slovensko nebo Beskydy. Ale už v minulém týdnu proskočily zprávy, že byl viděn na Velkém Lopeníku. Evidentně turista. Bílé Karpaty mu mají co nabídnout, to ví každý z nás. Jenom těch oveček na loukách. V pátek před polednem jsem jel do Starého Hrozenkova. V autobusu se mnou seděla skupina ostravských turistek, trošinku dříve narozených.

Nedalo mně to a zavedl jsem s nimi řeč. Prozradily mně, že jsou ubytovány na Lopatě a že ten den popoledni půjdou na Velký Lopeník. Pozvedl jsem obočí. „A vy se nebojíte? Vždyť se tam toulá medvěd,“ chytil jsem se za hlavu. Bližší z turistek mně odpověděla. „Ano, četly jsme tu zprávu, strach přirozeně máme, ale my půjdeme po stezce“.

„No budiž, ale on po ní občas chodí rovněž,“ nedal jsem se odbýt. Paní, sedící přes uličku, se ale také nedala. „Nevadí, v nejhorším mu nabídneme řízek“. Bezmocně jsem svěsil ruce. „A víte vy vůbec, jak se máte při setkání s medvědem chovat?“ naznačil jsem pozorně naslouchajícím své nemalé vědomosti. „Něco víme“.

„Ale určitě ne všechno, doplním vaše znalosti,“ vítězoslavně jsem dodal. „Musíte při kontaktu s ním zůstat stát, dívat se stranou a pomalu couvat! Pokud se za vámi rozběhne, ano, tak mu na zem za sebe můžete hodit ty řízky! Snad si dá říct a trochu ho to zdrží.“ Na Rasové jsem se se sympatickými turistkami rozloučil a popřál jim pěkné rozhledy na vrcholu kopce.

Teda, pokud na něj v plném počtu dojdou. No, a včera večer mně poslala věhlasná uherskobrodská spisovatelka, paní Alena Bartošíková, fotky jí nalezených stop v lese nad Uherským Brodem s přáním, abych je identifikoval. Zamrazilo mě, ano, na první pohled to byly stopy medvěda. Ještě jsem si to ověřil na CHKO Bílé Karpaty a Beskydy. Mráz mně i nadále přebíhal po zádech.

Tak to měla paní spisovatelka veliké štěstí. Po setkání s medvědem by toho už asi moc nenapsala. Já sám do onoho lesa skoro každý týden chodívám. Co bych asi dělal, kdyby mě „huňáč“ napadl, zamyslel jsem se. Jsem už v letech, tolik si fyzicky nevěřím. A řízky sebou nenosím! V mládí bych možná bleskově vylezl na nejbližší strom nad ty doporučované čtyři metry.

V současné době se víc jak na dva metry „necítím“. Ale stejně si myslím, že o důchodce „Míša“ moc zájem nemá. I to jsem turistkám naznačoval, abych je alespoň trochu uklidnil. Bude spíše kromě různých bobulí a medu na „mladé“ maso. V každém případě na pár dnů návštěvu příměstského lesa vynechám.

Už také proto, abych mohl i nadále psát.