Ústav soc. péče

Ústav sociální péče

Tak nějak nenápadně působí v areálu našeho města Ústav sociální péče pro mentálně postiženou mládež.  Skupinka nízkých borovic, osaměle stojící jehličnany, v křovinatém podrostu za bránou je  vidět i vzácný cedr s našedlým jehličím..

V pozadí popisované vegetace se našim očím nabízejí barevně laděné, pečlivě upravené budovy, kolem kterých se prostírá, na městské prostředí až překvapivý klid a harmonie. Tiše otevírám vstupní dveře a vcházím do hlavní budovy.

Na „recepci" mě vítají pohledem vítají dvě osůbky už jako starého známého. Ihned zvedají telefon a hlásí tam někam nahoru nově příchozího a vzápětí mně naznačují, kam mám jít za tím, koho hledám.

Pomalu stoupám krátkým schodištěm do prvního patra a začínám potkávat osaměle nebo i v hloučcích se procházející svěřence tohoto ústavu. Ano, jsou již na první pohled nějací jiní, neboť jejich těla a namnoze i tváře jsou poznamenány nepřízní osudu.

Mají tak trošku nachýlené postavy, často i v jejich obličejích je patrno, jakou podivnou hru sehrála příroda s těmito mladými lidmi.

Ale již v příštích okamžicích shledávám, že to, co příroda ubrala na jejich tělesném vzhledu, to bohatě vynahradila na jejich duši, na jejich lidském povahovém projevu, neboť už záhy se nabízí člověku dojem, že ti, „co zůstanou po celý život dětmi", se chovají ke svému okolí neobyčejně vstřícně.

Jistě, je pravdou, že chvíli zkoumají, kdo mezi ně přišel a za jakým účelem. Usilovně se snaží svým zrakem odhadnout, o jakou osobu se v podobě návštěvníka jedná. Ale již po chvíli se stává jejich chování velice spontánní a upřímné.

Mnozí z nich berou nás za ruku, vřele ji tisknou a nezřídka ji i pohladí Usmívají se a snaží se ze všech svých sil navázat s tím, kdo mezi ně vstoupil, přátelský vztah.

Ukazují mu, co se jim, jistě nelehce pro jejich  handicap, s úsilím podařilo za pomoci vychovatelů vytvořit. Byť jsou to věci jednoduché, jsou velice milé a snad i nabité určitou, těžko vyjádřitelnou osobitou energií. Energií světa, který sice nikdy nepoznáme, neboť oni žijí ve světě svých představ a radostí, ale současně takovou, která má sílu svým lidským rozměrem přesáhnout síly jiné...

Už proto je třeba ocenit ty, co se postižené mládeži ve svém zaměstnání věnují, právě oni jsou osobami, které musí mít ve své profesi veliké pochopení pro rozmanité, často i nečekaně vznikající situace. Musí rovněž oplývat značnou trpělivostí a bezesporu v této souvislosti i nezměrnou láskou k povolání, kterému svůj život zasvětili.

Jsem velice rád, že mohu s úctou k nim konstatovat, že zde působící pedagogové jsou lidmi s otevřenými dlaněmi pro práci s těmi, kterým osud nastavil do života trnitou cestu.

Přistupují ke svým svěřencům neobyčejně lidsky, s příkladnou laskavostí i nezbytným úsměvem. Učí je vytvářet jednoduchá výtvarná dílka, organizují pro ně rozmanité hry a nabádají k soběstačnosti.

Tam, kde by nám ostatním, včetně klasických pedagogů, asi mnohdy selhávaly nervy, tam oni doslova profesionálně a s přehledem zvládají i výchovně náročné situace.

Už proto je třeba těmto speciálním pedagogům vzdát hold za jejich nelehkou, ale nesmírně obětavou práci, za jejich úsilí, aby se postižená mládež cítila ve světě, který je jim pocitově někdy hodně vzdálený, jako v rodinném prostředí.

Je jen třeba, aby lidská společnost uměla přijmout ty, co se od nás hodně, a to nejenom vzhledově, liší.

Postižené děti jsou také naše, a má-li být lidská společnost nazývána společností humánní, je třeba, aby si uvědomila atributy humanismu a v plné míře je respektovala.

Jen tak může být oprávněně nazývána lidskou...

Mgr. Jaromír Slavíček

16.03. 2024 09:13:07
24.10. 2022 09:28:28
Návštěvy
Celkem: 173129
Týden: 442
Dnes: 64
  přihlásit poslední změna: 27.08. 2011 11:25:25