Úděsná tragédie

Tragedie nevýslovného rozsahu,

jakou Uherský Brod, ba celá naše země v tomto čase nezažily. Tisíce pohledů směřovaly do televizních obrazovek, co se to v těch krátce popoledních úterních hodinách v městě Komenského strašlivého událo. Všichni si klademe otázku, co to bylo za člověka, který zamířil své zbraně na naprosto nevinné, nic netušící osoby.

Proč se mstil na těch, kteří se ani v nejmenším nemohli podílet na jeho životních problémech? Zatemněla se jeho mysl dlouhodobou nenávistí, byl nemocný, anebo měl jen okamžitý myšlenkový zkrat?

To už se zcela jistě společnost nedozví. Podniklo se, co se podniknout pro záchranu ohrožených osob v těch chvílích dalo? Další vnucující se otázka.

Těžká, přetěžká odpověď. V takových nenadálých situacích se záchranné složky nemohou příliš řídit tím, co je napsáno v příručkách. Často musí při zásahu improvizovat a tím může dojít i k chybným rozhodnutím.

Nemyslím si však, že k nim došlo. Jedno je jisté. V ten pochmurný, deštivý den vyhasl život mnoha nevinných lidí. Událo se tak v jednom z brodských restauračních zařízení, ale mohlo se to stát kdekoliv jinde. V jiných prostorách, kde se lidé shromažďují, v obchodech, sportovištích, nedej Bože, třeba i ve školách.

Jednání pachatelů takových úděsných činů je nevyzpytatelné.

Prevence je neobyčejně obtížná, ne-li nemožná, zejména u člověka introvertního založení. Město v těchto hodinách svírá strach, i když je už po všem. Mnozí z obyvatel našeho sídla si i nadále říkají, to přece není možné, to se nemohlo stát. Chodí se svěšenými hlavami, nahlížejí do parte skříněk, zdali tam neuvidí jméno a fotografii někoho tragicky zahynulého.

Na chodnících si lidé předávají kusé informace, jejich tváře však zůstávají zachmuřené. Nelze vrátit život zastřeleným. Smrt své oběti nevrací!

Že sdělovací prostředky projevují mimořádný zájem o takové události, není jistě překvapením.

Chápu, že se snaží předat svým posluchačům, divákům a čtenářům to nejpodstatnější z probíhajících dějů. Leč někdy, alespoň podle mého názoru, zacházejí svou zvědavostí až příliš do soukromí.

Copak je vkusné sledovat minutu po minutě, podobně jako kdysi u operace „Prašná bouře“ na Blízkém Východě, umírání on-line? Posléze pak vynášení rakví z budovy, vyvádění manželky pachatele z domu, kdy bzučí kamery a v činnosti jsou fotoaparáty s bleskem?

To není už jenom nevkus, to je přímo výsměch obětem! Stejně je tak diskutabilní laickou veřejností dodatečné posuzování jednání managementu města a policie v době řešení krizové situace.

Co měl kdo udělat při záchranných pracích dříve, co později. Co měl kdy říct, a kdy naopak raději mlčet. Ne, nejsem a nechci být v těchto záležitostech soudcem. Jenom mám pocit, že do hodnocení těchto hrůzných událostí začíná pomalu, ale jistě „prosakovat“ politika.

V celostátním, ale i místním měřítku.

Organizace se nyní budou předhánět ve finanční výpomoci pozůstalým. To je jistě nanejvýš potřebné a správné, ale snad to nebudou dávat najevo ostentativním způsobem. Pro nás, pro jednotlivce, je na místě spíše pokora, svěšené hlavy, zapálené svíčky, v tichu u nich postání.

Více učinit asi nemůžeme!

Bohužel.

Jaromír Slavíček

09.10. 2021 18:38:36
14.08. 2021 15:39:45
Návštěvy
Celkem: 109506
Týden: 383
Dnes: 26
  přihlásit poslední změna: 25.02. 2015 19:13:49