Můj náhled na kolegy
Každý z nich je tak trochu jiný, a to je nepochybně správné.
Pokud začnu charakteristikou jazykářů, nemohu opomenout učitelkami.
Disponují, jak známo, rozsáhlými paměťovými a řečovými schopnostmi a jsou tím pádem optimálně předurčeny k výkonu své aprobace. Jejich mluvidla jsou často k nezastavení, dokáží prakticky zdůvodnit i nezdůvodnitelné, člověk by až někdy potřeboval zátky do uší.
Vystupování mají navenek příjemné, jejich vztah k žákům klasifikuji jako uspokojivý.
Chodí pěkně ustrojeny, jejich zmatečnost je dočasná a někdy i docela sympatická. Dovedou potěšit slovem, najít na kolegyni a někdy i kolegovi celou řadu vad, ale i kladů, zahltí člověka mnohými, i když ne vždy žádoucími informacemi. Člověk je ale musí vyslechnout a tím pak často nestihne začátek výuky.
Jazykářky jsou ale koneckonců hojivým balzámem každé školy a oddalují nástup vrásnění kůže v místech, za kterými by měla být zbytková vyšší nervová činnost.
Matematikové, fyzikáři jsou většinou muži.Vyznačují se poněkud větší strohostí vystupování, jsou v jednání odměřenější, přístupem k práci pedantičtější. Až příliš ale věří číslům a těmi se vždy život vyjádřit nedá!
Řád přírodovědců se rozpadá do několika čeledí - biologové, chemikové, zeměpisci. Působí na škole občas neurotickým dojmem. Hledají nesoustředěně potřebné a často je i najdou, ale nevědí zcela jasně, jak s ním naložit. Rozumí přírodě, alespoň se tak domnívají, jsou však zmateni její rozmanitostí.
Se žáky vycházejí někdy i do lůna přírody, kde nacházejí potřebnou ideu a nápovědu. Jedná se s nimi docela dobře, pokud jsou ovšem nalezeni v místech, kde by podle rozvrhu měli být.
Zajímavým řádem jsou tělocvikáři. Chlapsky upřímní, jadrného, místy až hrubého vyjadřování, moc toho ale nenamluví, výjimky i zde jsou však k mání. Jdou zpravidla brzy k jádru věci. Organizačně schopní, hlasem foxteriérů ovládají široširé prostory interiérů i exteriérů, s častou svou přítomností mezi žáky.
Je až neuvěřitelné, kolik zvládnou v průběhu roku akcí, přičemž ostatní vyučující jsou jim v těchto nelehkých obdobích hutnou oporou a drží jim palce a místo na škole.
Ženy tělocvikářky mají jemnější vystupování a příjemnější vzhled. Pasivitu jim určitě nelze, až na nečetné případy, vytknout.
To programátoři, to jsou jiní borci. Ostřížím zrakem kontrolují nespočet obrazovek, tam či onam pomohou radou, občas se snaží dohodnout na určitém konsensu se žákem, který pronikl
až příliš hluboko do tajemství těchto moderních zařízení.
Já sám, pokud si sednu k počítači, ztratím pocit všemocnosti, pokud jsem takový vůbec někdy měl. Tradičně mně zamrzává kurzor i úsměv na rtech, pokud se něco pokazí. Postupně vystřídám téměř všechna tlačítka, počítač tím zkolabuje o něco dříve než já.
Programátoři mají hodně práce, a tak se obrátím raději na starší studenty, kteří nechápou, jak někdo může být v mém věku tak počítačově negramotný.
Málem jsem zapomněl při charakteristice aprobačních skupin na umělce z řad učitelů, tedy na hudebníky a výtvarníky, kteří věrni svému povolání se často nechávají unést uměleckými prožitky své práce do té míry, že ztratí přehled o čase i prostoru, někdy i žácích.
Díla studentů, mohu-li posoudit, jsou velmi pěkná, pak zpestřují prostory škol a činí je obyvatelnějšími.
Učitelé by se všeobecně měli počítačově vzdělávat a k tomuto účelu je určen celkem zábavný počítačový kurz, opět jeden z jakýchsi postgraduálů. Proč ne, člověk se musí vědomostmi obohacovat po celý život, ale přiznejme si, jde to stále hůř a hůř.
Ano, už slyším povel:
„Sedněte si, kolegové, k počítači a zapněte ho!" No jo, ale jak?
„Kurzorem pohybujte tam a sem a klikejte a klikejte! Jak to, že to neumíte! Vy, kteří jste ještě před chvilkou stírali žáky za to, co neznají."
Člověk se stydí, nejenom před mladším kolegou, který vede kurz, ale i sám před sebou. Ale vlastně proč se hanbit, denně prý v mozku ubývá několik set tisíc neuronů, a to nenávratně, paměť selhává, logika věci rovněž, pokud vůbec kdy byla.
A že prý údajně my starší zase oplýváme zkušenostmi. Možná, ale problém je ten, že o ty už mnohdy nikdo ani nestojí.
Prý se bude na školení zkoušet. Nedej bože, v mém věku dostat špatnou známku, to bude ale ostuda!
Ti, co mají počítač doma, ti se mají, ty něco naučí jejich potomci, my ostatní spoléháme na benevolenci vyučujícího kolegy, a někdy tedy i na doučování studenty vyšších ročníků. Jaký paradox.
„Prosím tě, na co mám teď kliknout, abych se dostal na tu a tu stránku?"
„Tady, pane profesore,.... Ne, tak ne, musíte to tlačítko vlevo!"
„Ach Bože!"vzdechnu...
Ale co, někdy je lepší dívat se do monitoru počítače než do obrazovky televizoru, kde jsou omezené možnosti něco vymazat a přesunout jinam.
I v tomto počítačovém kurzu se projevuje soutěživost tak vlastní lidskému druhu, neboť někteří kolegové dávají okatě najevo, že ovládání počítače je pro ně hračkou.
Kantorský kolektiv je jako matka, buď rozpozná nového vyučujícího jako své dítě, nebo ho odvrhne.
U starších, zde již permanentně přítomných kolegů a kolegyň se musí postupovat jinak, uvážlivěji.
Člověk tak nějak u nich musí vycítit předem, co vlastně chtějí slyšet, a podle toho se zařídit. V našem věku jsou už poněkud jiné priority a tomu se musí podřídit příslušné diskuse.
Ve sboru bývá také zvykem, že se v něm časem „objeví" i těhotná kolegyně. Dost mně vadí, že se danou skutečnost dozvídám až jako téměř poslední, a to ještě zprostředkovaně.
Teprve nyní si uvědomuji rozzářené tváře jinak stavových a naopak zkroušené obličeje ředitelů a jejich zástupců.
Časem přibývá za „nevolné" suplování a záhy nastává za nové maminky obměna jinými učiteli a tento cyklus změn se stává pravidelným.
Zanedlouho se objeví odrodilé kolegyně u školy nebo i v ní s kočárky naplněnými kojenci a
sledované obdivnými zraky studentů, kolegů a samozřejmě kolegyň, které by si rády něco takového rovněž asi pořídily. Já sám jen těžko vymýšlím slova obdivu, kterými bych se lišil již od předtím jinými vyřčeného.
„A to je vaše dítě?" provokuji už z počátku.
Obměna vyučujících pochopitelně může mít i jiné příčiny než mateřství. Odcházejí i ti, co věkově přezráli, anebo ti, co větří jiná pěkná místa na trhu práce.
Vedení škol se mění méně často, obyčejně až po dosažení sešlosti věkem. Nahradí je kolegové, kteří mají učení již plné zuby.
S novými tvářemi ve vedení se obtížněji navazují kontakty. Člověk musí volit nová témata, novou strategii, časté jsou v dialozích počáteční fráze. Slovním projevem se s novým vedením většinou shodujeme, vnitřně si ale myslíme své.
„Doufám, že si budeme rozumět, pane kolego!" No, asi bude hodně záležet i na něm!
A co tak nyní obecně o ženském živlu na škole?
Vytýká se učitelstvu příliš velká feminizace, nejsem však proti ní. Přítomností žen jde o hodně, nabízí zpestření života školního zařízení, jenom se nesmí člověk dostat se ženami do vážnějších sporů, pak teprve pozná, odkud vítr vane.
Stejně je obdivuhodné, jak krásnější polovina lidstva dokáže vyplnit čas přestávek a volných hodin. Pokud procházím kolem nich, zjistím neskutečné množství témat, kterými se ženy zabývají. Převládají důvěrné hovory o textilu, obchodech, dále samozřejmě se mluví o dětech a mužích, zpravidla vlastních, posuzují se kolegyně a kolegové, anebo se mluví jenom tak, prostě aby se mluvilo.
„Ten můj syn je tak divoký, hrozně obtížně ho zvládám!"
Člověk by se i rád zapojil do jejich diskusí, ale muži nejsou ani tematicky, ani jazykově pro tento účel plně fundovaní a záhy zjistí, že jsou přehlíženi a odcházejí znechuceni stranou.
Ano, převaha žen na školách pozorovaně nastupuje, pokud už není nyní ve školství matriarchát etablován a obecně přijímán.
Je rovněž zajímavé, jak jsou kolegyně proměnlivé ve svých náladách. Je to asi dáno jejich hormonální konstitucí. Stačí nepozdravit či zastavit se s někým jiným anebo, a to v horším případě, s její ne zrovna přítelkyní. Následují netečné tváře, atmosféra houstne! Pak se zase většinou všechno srovná, ale co to stojí námahy a času!
Navíc je žena masovým sdělovacím prostředkem, svou mluvou je vysoce infekční, její názory jsou snadno přenosné a mezi ženami navzájem zpravidla dopadají na úrodnou půdu. Vyjít dlouhodoběji přátelsky s jednou kolegyní je obtížné, s několika hodně náročné.
U žen – pedagožek ale obdivuji skutečnost, že mají odpověď téměř na všechno, a to v rychlém slovosledu.
Celkově je však nutno ženy oceňovat, mají nepopiratelně hezčí vzhled a schopnost vcítit se do specifických situací.
„Velice ti ten kostým sluší. A kdy ho máš vrátit?" Asi jsem nechutný...
Nutno ocenit i jejich vkus pro oblečení, leccos si dokáží samy ušít a upravit. Na mužích toho tolik k obdivu není, uchylují se k nošení fádních svetrů, s obuví si taktéž nedělají velké starosti. Mužů však pomalu, ale jistě na školách ubývá, ale ať již chodí v čemkoliv, jejich přítomnost na pracovištích je žádoucí a potřebná.
Jejich slovní přímost je někdy až nepříjemná, ale alespoň člověk ví, na čem je. Slovník mají rázný, někdy i přisprostlý, ale nakonec proč ne, zasmějeme se, výrazy navozují chlapáctví, aspoň škola není tak komisní.
A jenom pro zajímavost, v lékařské literatuře je psáno, že muži jsou v přítomnosti žen kultivovanější.
Jistě, může být ještě, řekněme, nepracovní vztah mužů a žen ve školství, ale to je problematika velmi choulostivá a na tento tenký led se pouštět nechci, i když chybějící odstavec by byl čten se značným zájmem.
Ale již dosti porovnávání nesrovnatelného, škola není jen destinací módy, ale i zajímavým přehledem typů jednání a chování, mnohý etolog a tím i sociolog by si zde přišel na své.
Říká se, že učitelství je psychicky velmi náročné povolání. Snad je to i pravda, ale za to si mohou kantoři často sami.
Mládež snad není ani tak iritující jako spíše výše uvedené vztahy na pracovišti.
Záhadná duše kantora
Povahové rysy nás vyučujících jsou nepopiratelně velmi složité, ale nesporně zajímavé. Ne všichni učitelé jsou uřečnění, to ale neznamená, že by byli méně pracovně výkonní.
Jiní učitelé jsou zase až neskutečně mluvní a současně mnohdy i citliví na jakoukoliv kritiku. Další si „hrají" na jakési showmany, srší vtipy a bonmoty na všechny strany, očekávajíce patřičná ocenění od okolí.
Nelze opomíjet ani vyučující, kteří se rádi účastní různých zábavných akcí, ale na druhý den se to na nich prakticky nepozná!
Zajímavou skupinou, a to nejenom mezi učiteli, jsou věřící učitelé, tedy nábožensky založení. Jsou takoví nějací jiní, tišší, někdy působí až odevzdaně.
Vyznačují se pílí a spolehlivostí, ale zdá se mně, že jsou poměrně málo průbojní. Míval jsem občas naproti tomu pocit, že křivdu snášejí mnohem lépe jak ostatní, což může člověka až provokovat.
Zcela určitě berou utrpení jako něco přirozeného a snad i nutného pro život. Pokud musí tito kantoři poslouchat filosofické úvahy biologa – materialisty, asi musí mít dost nepříjemné pocity, ačkoliv jejich lehký úsměv hovořil sám za sebe.
Myslí si prostě svoje a sebelepší a propracovanější výklad kolegy, týkající se například principů vzniku a vývoje života, neotřese jejich náboženským přesvědčením.
Nemohu si nyní odpustit opětovně náhled na učitelský kolektiv z hlediska biologa, jak jsem to už výše naznačoval.
Učitelé jsou klasickým příkladem nejenom jakési množiny nálad, viz výše v dobrém slova smyslu, ale i společenstva s pestrými vzájemnými vztahy.
Začnu případy symbiózy, tedy jakéhosi vzájemného kolegiálního soužití, kdy si kolegové snaží navzájem svými prosbami vyhovět, ovšem jedna strana zpravidla vychází vstříc druhé častěji.
Běžné jsou i vztahy neutrální, kdy jeden míjí zdánlivě nevšímavě druhého, ale to vlastně ani nejde, těžko kolegu míjet bez prozkoumání jeho zjevu a předpokládaných myšlenek.
Musím se však zmínit i o formách kontaktů, kdy jeden trošinku snad i využívá druhého jedince, přičemž ten druhý to až tak negativisticky zase nevnímá.
„Prosím tě, nepůjčil bys mně ten svůj učební plán, jenom si potřebuji něco zkontrolovat, hned ti ho vrátím."
Vztahy mezi učiteli však procházejí změnami v čase, ale i tak se z nich historicky vytváří relativně harmonický kolektiv, jakési klimaxové společenstvo, ve kterém už dokážeme předem vytušit, co můžeme jeden od druhého čekat.
Kantorská společenstva se stmelují v dobách nejistých a naopak tříští v časech relativního klidu, blahobytu. Nejednou se pak vytváří prostor pro pomluvy a mylné informace,
pokud vedení školy či jiná instituce mu bude přikládat byť jen sebemenší význam.
Boj proti této „sani" není vždy jednoduchý.
Docela se osvědčuje, že neseriózní informace se dále nafouknou kritizovanými až do absurdních rozměrů, tím se stanou nevěrohodnými a splní roli bumerangu pro pomlouvajícího. Jde o známý efekt sebeobrany při jiu-jitsu.
Útěchou pro pomlouvané může být i to, že ten, o kterém se nemluví, byť s pohanou, je zřejmě člověkem nezajímavým, společensky tedy méně významným.
Z kolegů se zdají být férovější muži, spory s nimi nemívají dlouhého trvání, muži jsou upřímnější, i když to neplatí pochopitelně pro všechny.
Vztahy členů učitelského společenstva k řídicím složkám jsou rovněž velmi různorodé, od poměrů relativně nezávislých, což si myslí zejména podřízení, přes formu jisté kooperace- spolupráce až po vztahy konfrontační, které ovšem přirozeně častěji ohrozí podřízeného.
Člověk přijde do styku spíše s těmi, co sedí na nižších větvích, než s těmi, co sedí vysoko v koruně stromu.
Často se však překvapivě vyvíjí ve sborovnách tzv. stockholmský syndrom, kdy vedením školy káraní a pronásledovaní kolegové nabudou dojmu, že „věznitelé" to s nimi myslí vlastně dobře, a naváží s nimi docela přátelské vztahy!
Řídící pracovníci naneštěstí mají občas co do činění s druhy kantorů spíše přítulných, kteří dávají najevo téměř pravidelně a okatě svoji absolutní podřízenost, což lze snadno vypozorovat z jejich submisivního jednání.
„Pane řediteli, dal jsem si práci a rozpracoval jsem pro Vás navíc tyto dokumenty... Jestli dovolíte, donesu vám je."
Naproti tomu vztahy mezi společenstvy, tedy učitelským a žákovským, jsou dány školním řádem, jsou to vztahy nadřazenosti a podřízenosti.
Dravější učitelská forma má většinou pod kontrolou formu žákovskou, alespoň se tak domnívá. Snaží se ji ovládat, nikoliv však zničit, neboť existenčně je na ní pochopitelně závislá.
Společenstvo žactva je vývojově mladší, dosud bez větší specializace, a tudíž perspektivnější, dokáže se relativně snadno vyrovnávat s měnícími se podmínkami.
Oproti tomu společenstvo těch dříve narozených, tedy učitelský stav, je stylem života značně konzervativní s vědomím, že bude muset postupem času přepustit ve společnosti otěže těm mladým otravným tvorům, kterým dočasně vládne.
Ale o těch zase v jiné kapitole.