Tu zastavil se čas

Tu zastavil se čas...

„Středem světa" se někdy označuje obec Rudice, údajně snad proto, že z ní je na všechny světové strany stejně daleko k okolním vesnicím.

Naproti tomu „Konec světa," tedy místo, kde dávají lišky takzvaně dobrou noc, je snad na Moravském Slovácku jenom v Maršově.

Tato romantická víska se rozprostírá nedaleko Uherského Brodu, ke kterému, jako jeho městská část, administrativně náleží.

Veřejnosti je především známá jako místo mohutného katastrofického sesuvu z roku 1967, ve kterém se dal čtyřistametrový svah nad vesnicí po mohutných předcházejících deštích do pohybu a část obce doslova zahltil masivním přívalem hlíny, bahna a kamení.

To vše již bylo dříve dáno veřejnosti na vědomí a není třeba se k této události znovu vracet. Anebo snad přece jenom?

Zkáza, která v této lokalitě postihla mnoho domů, a tím zbavila přístřeší desítky lidí, se totiž následně paradoxně stala příčinou vytváření nové podoby tohoto malého sídla, která tak osobitě připomíná život na venkově v dobách našich předků.

Pokud dnes člověk v zamyšlení krok za krokem prochází cestou mezi několika zbylými domky, nemůže se pohledem na ně ve své nitru ubránit nostalgií, tedy vzpomínkám na jistě nelehký životní styl tehdejších obyvatel.

Některá ze zbývajících stavení ještě i v těchto letech napovídají svým vzhledem o relativně nedávném mocném působení přírodních živlů, neboť na zdech těchto domů jsou nezřídka vidět větší či menší trhlinky, které nejenom dokládají ony popisované pohnuté chvíle, ale jsou i důkazem toho, že ani v dnešní době člověk nemůže přírodu v plné míře ovládnout.

Stejně tak si nemůžeme nevšimnout usedlostí přímo v sesuvném území, které se kdysi budovaly z „Kotovic,"tedy nepálených cihel tvořených z hlíny a plev, a které neúprosným zubem času se stávají působením povětrnosti stále více a více hroutícími se ruinami.

Naše oči zcela určitě upoutají i rázovité stodoly z počátku minulého století, též dožívající, na jejichž zchátralých břevnech je již patrné zkázonosné působení dřevomorky domácí i jiných dřevokazných hub.

Ani pak nepřekvapuje, že na střechách těchto stodol spatříme polštáře zelenohnědých mechů, případně barevně méně výrazných lišejníků, kterážto skutečnost však kupodivu na pozorovatele nepůsobí tak úplně nepřirozeně, dokonce možná nabude pocitu, že to tak v dané konstelaci má i být...

V přilehlých zahradách, dají-li se uvedené pozemky takto vůbec nazvat, bují plevel v zastoupení kopřiv, lebed a lopuchů často do metrových výšek

V okolním svažitém terénu nyní dozrávají, tedy v pomalu končícím létě, plody švestek, hrušní i jabloní, stromů zdaleka ne vždy ošetřovaných podle předpisu, mezi kterými spatříme tiše „na věky odpočívající"torsa dříve používaného hospodářského nářadí, pokrytá nemilosrdným nánosem rezu.

Až je člověku líto těchto vysloužilých věcí, které nepochybně sloužily člověku až do svého úplného zmaru.

Obdobným obrazem na nás jistě zapůsobí i osamocená pumpa na vodu poblíž silnice, kterou už asi nikdo nikdy nepoužije k původnímu účelu.

Ano, ano, tady se zastavil čas.

Na okolních políčkách pracovali ještě v polovině minulého století v potu tváře až do úmoru mnozí původní osadníci, tady prožívali chvíle radostné i bolestné, zde snili o svém životě, snažíce se v něm naplnit jimi vytyčené skromné cíle.

Nic na současné pokojné a uklidňující atmosféře těchto míst nemění ani skutečnost, že příchozí „chalupáři" některá stavení časem přetvořili do modernějšího vzhledu, ani to, že na svahu o něco výše září novotou Enviromentální centrum.

Všude kolem se rozprostírá nám už tak vzácné velebné ticho, přerušované jen čas od času hlukem pily, údery seker a vrčením traktůrku, přičemž při pohledu na něj se člověk až diví, že takový stroj může být ještě vůbec pojízdný.

Jen ojediněle zpoza ohrady zaštěká na procházejícího pes, odněkud zakokrhá kohout, aby se následně opět nadlouho údolíčkem rozhostilo ticho tichoucí!

Ani zdejší obyvatele příliš nespatříme, zůstalo jich zde ostatně už nepatrně, buď pracují v lese, anebo dojíždějí přes hvozdy Rubanisk za prací do Uherského Brodu.

Při silnici nebo spíše silničce podél zurčícího potůčku nás určitě přinutí k zastavení malá zvonička, vybudovaná počátkem předminulého století.

Zcela zapadá svým architektonickým stylem do popisované vísky, snad chybí k dokreslení celkové poklidné zdejší atmosféry už jenom rozeznění zvonu pod  její pohlednou, umným lidským řemeslem vytvořenou, šindelovou stříškou!

Nad obcí se pak vypínají dvě masivní lípy, od kterých je nádherný rozhled do všech světových stran, a nedaleko od nich stojí v polích zcela osamocená, život končící hruštička, která dlouhé roky statečně odolávala nepřízni povětrnosti.

Pocta "obyčejnému" stromu.

Každou chvíli probíhají v masových sdělovacích prostředcích soutěže ve stylu, kde je u nás nejkrásnější nádraží, které historické město má největší půvab, případně který architektonický skvost  nás nejvíce proslavil v zahraničí.

Ani příroda v těchto kláních nezůstává pozadu. „Napište nám, který strom je nejpamátnější, který má nejbohatší historii, který je nejmohutnější a tak dále a tak dále!"

Nic proti tomu, naopak považujme tyto soutěže za přínosné, za takové, které poukazují na to výjimečné v našem okolí a taktéž to, co by mělo v naší široké veřejnosti vzbudit co největší pozornost!

Já se však v tuto chvíli chci zmínit jen o obyčejném stromu, nejobyčejnějším, jaký může vlastně v naší přírodě být.

Chci hovořit o plané hrušni, nebo spíše hruštičce, která stojí osamoceně v poli nad Maršovem, části to Uherského Brodu.

Je statná svým vzrůstem? Ale kdeže, vůbec ne, spíše se jedná o zakrslý nevysoký strom, kterých jsou kolem nás tisíce a tisíce.

Takže vyniká alespoň svou krásou?

Žel, ani to nemohu potvrdit. Její koruna má asymetrický tvar, takže je vychýlena ve směru převládajícího vzdušného proudění.

Upoutá tedy zajisté svým stářím?

No, nějaký ten rok má za sebou, to je pravda, ale s majestátnými staletými lipami v její blízkosti se nemůže ani v nejmenším srovnávat.

Tak alespoň že ji zdraví přeje!

Bohužel, rovněž ne. Sesychá již dlouhá léta. Některé její větve už odumřely, zbývající také nemají listů nazbyt. Pozvolna končí její život!

Je proschlá i zevnitř, člověk se až diví, jak ještě vůbec může stát, vždyť ji drží ve vzpřímeném postoji jen obvodová kůra s něco málo zbývajícími pletivy pod ní. Stačilo by se do ní opřít trochu silněji a asi by padla k zemi.

„Tak proboha, je na ní vůbec něco tak zvláštního?" zeptal by se snad každý.

Ano je, odpovídám!

Tato hrušeň je nejenom solitérou, tedy zcela osamoceným stromem v široširém poli, ale je i místem, na kterém člověk ocení pohádkový výhled do všech světových stran, jaký snad v našem kraji nemá obdoby. Je od ní vidět téměř celý náš slovácký kraj od Bílých Karpat na jihu až po vrchy nad Zlínem na severu, od slovenského Vršatce na východě až po Chřiby s majestátným Buchlovem v zapadajícím slunci na západě.

To nejcennější ale, to, čeho by si měl každý z nás u tohoto stromu nejvíce cenit, to si nechávám až nyní na závěr.

Je to skutečnost, že tato hrušeň odolává den co den, rok co rok nepříznivým vlivům okolního prostředí, tedy sálavému slunci, bouřlivým větrům a bleskům v létě, nemilosrdným vánicím a krutým mrazům v chladném ročním období.

Nenachází tedy v těchto končinách příliš opory v ničem a v nikom. Musí bojovat o své bytí jen sama, sama samotinká!

A ona tak činí!

Stává se tak příkladem tisícům jiným, a možná nejenom dřevinám, kterým osud nepřál tak jako ostatním, je ukázkou toho, jak se má bojovat s nepřízní osudu.

Nikdy v soutěžích o nejkrásnější strom nebude stát na stupních vítězů, nikdy jí nebudou tleskat davy přihlížejících, ale vždy bude svou odolností někým, komu bychom měli my všichni s pokorou vzdát hold!

A proto všímejme si na procházkách i takových stromů, i těch obyčejných, těch, které mlčky a zamyšleně vzhlíží do kraje a... vytrvávají!

Samotná víska lidmi poněkud ožívá jen při tradiční Bartolomějské pouti na konci srpna, kdy se do této obce sjedou četní obdivovatelé této obce a okolní krásné přírody, plné léčivých bylin, pozoruhodných oskeruší a mnoha vzácných zástupců živočišného světa.

„Položme si otázku, má člověk posmutnět na tímto, minulost připomínajícím, rázovitým koutkem naší přírody?"

Ale vůbec ne, to by nebylo rozumné, skanseny v naší republice sice existují, ale jsou tak trochu něčím vyumělkovaným, kdežto to, co tady vidíme a slyšíme, je sice taktéž něčím uplynulým, ale současně i živoucím, je historií, ale zároveň i něčím, co vnáší do našich stále více a více nepokojných duší tolik potřebný klid a harmonií.

Takže stačí v podvečer pod blankytnou oblohou vystoupat na návrší nad Maršovem k uvedeným dvěma staletým lípám, patřit svým zrakem na sluneční kotouč, pozvolna se nořící za Buchlovské kopce, a ...ne, ne, to, co zde člověk v tyto okamžiky cítí, nelze naštěstí vyjádřit slovy, to se prostě musí vidět!

Jaromír Slavíček

25.07. 2021 12:38:16
20.02. 2020 17:11:14
Návštěvy
Celkem: 105745
Týden: 398
Dnes: 35
  přihlásit poslední změna: 14.02. 2013 07:56:07