Tři korunky

Třemi „královskými“ korunkami se pyšní Chřiby

Takový dojem na mě dělají tři vrcholky Buchlovských kopců, viděno od Uherského Brodu. Vzal jsem si v závěru roku do hlavy, že je zdolám jedním zátahem.

Nejvíce mě lákal Holý kopec, ten je daleko méně známý než hrad Buchlov a sousední Barborka.

Je na něm přírodní rezervace s chráněnou květenou i zvířenou.

Autobusem jsem se svezl na zastávku hrad Buchlov - rozcestí.

Opatrně jsem přešel velmi rušnou komunikaci a málo zřetelnou, listím zanesenou lesní cestou se vydal k vrcholu.

Z místa mého vyklopení k němu žádná značená cesta nevedla, a tak jsem se musel řídit pouze svým instinktem.

Celý kopec na mě dělal dojem stupňovité pyramidy, neboť rovinky, tvořené kopec obkružujícími lesními cestami, byly následně střídány prudšími výstupy.

Za necelých dvacet minut jsem byl sice nahoře, ale ne ještě na samotném vrcholu.

Ocitl jsem se na protáhlém hřebenu, který se táhl směrem k západu a postupně se pozvolna zvedal.

Takže trvalo ještě nějakou tu minutu než jsem dosáhl svého cíle.

Samotný vrcholek Holého kopce je tvořen jakýmsi kuželíkem, pro stavbu historického hradiště jak dělaným.

A opravdu, podle informační tabule bylo na jeho místě hradiště a to v době na přelomu doby bronzové a železné.

Ze samotného, jen řídce zalesněného vrcholu byl pěkný výhled k jihovýchodu na Bílé Karpaty, na severovýchodu zase mezi stromy prosvítaly i hradby nedalekého Buchlovského hradu.

Z Holého kopce jsem křivolakým sestupem mířil, brodě se opět listím, k silnici.

Mé kroky vedly kolem romanticky vyhlížející Kamenné studánky.

Vozovku jsem přeběhl v mezeře mezi dvěma řítícími se kamiony. Není divu, silnice E 50 přes Buchlovské kopce je považována za velmi nebezpečnou.

Ostatně, kousek ode mě byl na okraji silniční tepny malý pomníček.

Po přechodu silnice jsem za silnicí narazil na červenou značku, která mě nasměrovala k Buchlovu.

Ještě před jeho dosažením nade mnou zakroužil vrtulník, ale pak si to zamířil k Buchlovicím.

Těsně před hradním monumentem můj zrak nejednou spočinul na krásných dřevěných sochách zvířat v životní velikosti.

Samotný hrad  se mně jevil jako opuštěný, pár lidí uvnitř, zpracovávající vánoční stromky, mně dalo na vědomí, že je pro návštěvy uzavřený.

Od vnější hradební zdi jsem dalekohledem uviděl u Buchlovic stát dlouhou frontu aut na E 50. Tak proto ten vrtulník, asi se tam někde zase stala vážná dopravní nehoda.

Z hradu to bylo už jen přes sedélko kousek k Barborce na vrchu Modla.

V těch místech mě uvítal přivítal hezký, ale zcela opuštěný objekt barokní kaple, která je hrobkou původních šlechtických majitelů.

Vyfotil jsem si ji  a začal uvažovat o návratu, konkrétně do Buchlovic.

Původně jsem se chtěl z  Barborky spustit prudkým svahem kolmo dolů, ale to by šlo kvůli skalám
a čtyřicetistupňovému sklonu svahu doslova o život. Dal jsem proto přednost krátké zacházce po zelené značce přes Čertovo sedlo.

Jinými slovy obkroužil jsem Barborku a z jejího skalnatého „náhrdelníku“ scházel po žluté značce zajímavou, omlazenou Javorovou alejí pod Hořínkovou hájovnou až do Buchlovic.

Je to hodně protažená obec, trvalo dost dlouho než jsem  se dostal přes její periférii do jejího centra.

Suma sumarum, byl to pěkný výlet i přes občas hodně zataženou oblohu.

Ale zase ten klid v odpočívajících lesích, ten byl k nezaplacení. V prosinci po takových stezkách totiž mnoho lidí nechodí…