Třetí dávka

Třetí dávka

Incidence případů covidu opět neuvěřitelně roste. A tak se mnohému z nás, hlavně důchodcům, znovu začíná tajit dech.

Já nebyl výjimkou.

Začal jsem usilovně přemýšlet o přeočkování třetí dávkou Pfizeru.

Od úvahy ke konání činu nebylo daleko. Byl jsem sice už asi deset dnů pro tento účel zaevidován u své „praktické“, ale ještě se neozvala a čas běžel.

A tak jsem vzal zavděk očkovacím centrem v Luhačovicích.

Záměrně jsem si pro očkovací proces vybral  kuropějící  nedělní ráno s představou, že v tu dobu nebude ve frontě na očkování příliš mnoho lidí. Jednak se v neděli řadě lidí nechce tak brzy vstávat, jednak určitou roli mohla sehrávat i změna času, která hodlala některé „dříve narozené“ zmást.

Cesta autem do Luhačovic byla pohodová, aut na silnici pomálu. Před zdravotním střediskem nestála ani noha, skoro jsem se začal obávat, jestli se v neděli na daném místě podle internetu koná avizované dění.

Záhy jsem však podle informace na dveřích zjistil, že musím dovnitř vejít postranním vchodem. Učinil jsem tak a pak „cupity cupity“ po schodech do 2. patra, abych spočinul v čekárně. Jejím vzhledem jsem byl velmi příjemně překvapen.

Mým očím se nabídl prostorný prosvětlený sálek s působivými pochromovanými sloupy, bělostnými stěnami s citáty, přičemž úzkostlivá čistota přímo bila do očí. Ani vegetace včetně fíkovníku poblíž schodiště nechyběla.

Můj zrak upoutala i početná modrá sedátka s několika štěbetajícími důchodkyněmi, ale abych byl objektivní, zahlédl jsem i o poznání zamlklejší penzisty. Skoro jsem se nestačil posadit a ze dveří jedné místnosti vyšla pohledná sestřička s nápisem na tričku „ Zde pramení pohoda“.

Přistoupil jsem k ní se svou prosbou, abych vzápětí nato převzal z jejich rukou přehledný formulář i s vloženou propiskou. Co jiného bych si v tu chvíli mohl přát. Sotva jsem ho vyplnil, znovu vyšla ze dveří zmíněná sympatická blondýnka s mým jménem na rtech.

Pak už to šlo ráz na ráz.

Po vejití do očkovací místnosti jsem si připadal jak na audienci u ministryně. Od usměvavé paní doktorky následovalo vlídné pobídnutí k usednutí, pár informací a dotazů, mimo jiné také jestli jsem pravák.

Chvilku jsem se zamyslel, pravák sice jsem, ale na většinu mých aktivit spíše levý. Pak čekalo můj organismus přemístění na jiné sedátko, obnažení ramene a od další sympatické krasavice vpich injekční jehlou.

Vlastně ani o daném úkonu nevím, nic jsem necítil, byl jsem vůbec očkován?

Rameno jsem si zakryl a nestačil s ukláněním děkovat svému okolí. Převzal jsem od paní doktorky certifikát o obdržení dávky mRNA a ještě jakýsi papír. Nechtěl jsem věřit tak svižnému procesu, takže jsem, zmaten, po dokončení děkovačky ihned nenašel pravý východ z místnosti.

Měl jsem doporučení chvilku posečkat v čekárně, ale já jsem znám tím, že nevydržím dlouho na jednom místě. A tak jsem vyběhl k parkovišti u nádraží, kde mě nedočkavě čekalo moje „přibližovadlo“, a odtud s ním „upaloval“ do Uherského Brodu.

Začátek dne tedy více jak příznivý.

Vím, nemá se chválit den před večerem, ale rozběh posledního říjnového dne to byl přímo ukázkový. Tímto velice děkuji jmenovaným zdravotníkům, skláním klobouk nad jejich ochotou a přívětivostí.