To byl zase den

To byl zase den

Začal vcelku dobře. Sluníčko se postupně prokousávalo mraky. Tak si říkám, než sedět doma a sledovat zprávy o koronaviru, tak raději vyrazím do přírody. A když tolik v minulých dnech pršelo, tak na houby. Proč jezdit z mého města na Mikulčák, když lesy máme za humny. A tak jsem se svou felicií vyjel z garáže a následně zamířil k vyhlédnutému lesu.

Říkal jsem si, tam snad tolik lidí v sobotním odpoledni nebude. Poblíž lesa jsem zaparkoval a vydal se do jeho hloubi. Oči na stopkách, krok za krokem. Ale běda! Nic, úplně nic jsem neviděl ze světa známějších hub, pokud nepočítám smrtonosné mladé muchomůrky zelené. Ani ty holubinky, natož suchohřiby nebo praváky.

Zklamán jsem pochopitelně byl, ale procházka ve ztichlém lese také nebyla k zahození. Výhledy byly pěkné, hlavně na blízké obce. Vrátil jsem se k autu za účelem návratu, už bylo krátce po poledni. Zasunu klíček do startéru, pootočím s ním… a ani ťuk. „Běda, běda!“ obrazně jsem lomil rukama. Už jsem tušil, že akumulátor je odepsaný, a přitom auto bylo před měsícem na technické kontrole. Co teď?

Mobil jsem nepromyšleně nechal doma, startovací kabely také, ostatně žádné auto na jejich připojení stejně nebylo v dohledu. Začal jsem přemýšlet jak z této zapeklité situace ven. Nebyl daleko od úmyslu, že sejdu do obce a vypůjčeným mobilem zavolám kamarádovi, aby mě se svým autem a kabely přijel motor natočit. Už už jsem chtěl vykročit po zcela prázdné silničce. Když tu náhle podél okraje lesa jsem uslyšel tlumený zvuk motoru.

Rozhlédl se a vidím, jak po polní cestě k mému stanovišti přijíždí čtyřkolka, muž sedící vpředu, žena za ním. Svitla mně naděje. Pokynem ruky jsem poprosil řidiče vozidla o zastavení a následně mu vysvětlil mu situaci. Muž se měkkou slovenštinou zajímal o detaily. Následně se usmál, obešel vůz, sedl do něho a pravil. „Hej, vaša baterka je kaput. Ale když máte auto na benzin, otočíme ho po svahu, rozjedeme a ono určitě naskočí“.

Sedl si k volantu, učinil podle svého záměru a auto po několik desítkách metrů skutečně zabralo. Hurá, byl jsem zachráněn. Mé děkování nebralo konce. I v dnešní chmurné době se tedy najdou lidé, kteří dokáží člověku v nouzi pomoci. Sjížděl jsem do obce, moji zachránci za mnou, kdyby auto opět pozlobilo. V nejbližší obci jsme se rozloučili.

Do mého města pak už cesta nebyla žádným problémem, ale když jsem chtěl zajet do mého dvora, jako naschvál auto zhaslo. A jako na potvoru zůstalo stát šikmo přes silnici. Běžel jsem domů a mobilem zavolal kamarádovi. Ten přišel a tlačením jsme dostali auto aspoň k obrubníku. Za pomoc jsem mu nabídl rybíz.

Akumulátor jsem odpojil, z auta vyňal a ve sklepě ho začal nabíjet. Ale jelikož je několikaletý a já jezdím velice málo, což vede k jeho zkáze, musel jsem stejně následující pondělí koupit nový. Zajímavý den, ale i takový se stává…