Ticho a příroda
Vydal jsem se do přírody a vychutnával v ní ticho plnou měrou. Svým způsobem mně ukazovalo cestu z uzavření utkvělými myšlenkami, souvisejících z mé dosavadní činnosti. Bylo bezprostředně spřaženo s mým okolím, stalo se pro mě něčím naprosto přirozeným a žádoucím Pozorně jsem mu naslouchal. Když jsem den co den vycházel do přírody, byl jsem jím doprovázen.
Nedělalo si nárok na nezávislou existenci. S tichem a s ním související přírodou jsem se osvobozoval od svého nežádoucího „já“, tedy od všech problémů, které mě v životě provázejí. S jeho svolením jsem naslouchal šeptajícím tóninám přírody – šumění větví, praskotu kmenů, ba i křoupání sněhu, povolujícímu pod mými botami. V těch chvílích jsem i já podléhal změnám v mém energetickém poli – tedy harmonii života ve svém těle. Jestliže bych posuzoval přírodu jen prostřednictvím svého myšlení, nemohl bych ji plně vnímat v plném jejím bytí. Viděl bych totiž jen její formu a unikal mně její vnitřní život.
Musel jsem ji vnímat v širších konstelacích. Když jsem procházel přírodou, musel jsem na nějaký čas ponechat některé své myšlenky doma. Byl jsem přesvědčen, že budu-li k přírodě tímto způsobem přistupovat, bude se ona spolu s tichem účastnit i mého vědomí. Každý organismus se oddává životu, ale také tichu. Já nebyl výjimkou. Jakmile jsem si uvědomoval ticho a klid, které organismy vyzařovaly, stávala se příroda mým velkým a uznávaným učitelem. Spolu s tichem hluboce spočívala v mé mysli. Přesto zůstávala sama sebou.
Vyzařovala z ní nesmírná důstojnost, nevinnost a posvátnost. Chtěl-li jsem ji vnímat s tichem ve vzájemném souznění, musel jsem se zbavit svého učitelského návyku vše viděné klasifikovat. Teprve když jsem tak učinil, ucítil jsem tu nepopsatelnou dimenzi přírody, kterou nelze uchopit myšlením, ale možná ani vnímat smysly. Snažil jsem se o to, aby toto harmonické a posvátné souznění přírody a ticha se stalo součástí mého nitra. Vzduch, který jsem vdechoval, byl prvkem přírody.
S přírodou jsem souzníval tak, že jsem se soustřeďoval na svůj dech. Byl to velmi působivý způsob, který mně usnadnil přechod z pojmového světa do světa vnitřního vědomí. Přírodu jsem potřeboval jako učitelku, ticho jako přítele. Tento vztah však nesměl být jednostranný, neboť oba elementy potřebovaly i mě. Od přírody a ticha jsem nebyl a nemohl být oddělen. Všichni jsme byli součástí jednoho celku, projevujícího se v nesčetných formách, jež byly vzájemně propojené.
Uvědomoval jsem si každým krokem, že nemohu být zklamán, pokud vnesu do svého nitra krásu, důstojnost a neuvěřitelný klid, v němž příroda existuje. Celá příroda spočívá v objetí nesmírného tichého prostoru. Pokud jsem pojal do sebe s tichem a přírodou i hluboký klid, bylo mně dovoleno vstoupit do sféry působivých jevů. Snáze jsem s jejich pomocí překonával svoji několikadenní odloučenost a mohl překročit hranice myšlení. Příroda i ticho mě vnášely do sféry poznání. Byl to dary, který mně jimi byly nabídnuty.
Já je zase obohatil svým vědomím.
To byl na oplátku můj dar přírodě.