Tehdejší studenti

Tehdejší studenti – aneb jak ten čas letí

Ale když je to už tak dávno.Vzpomínám na ty malé hošíky a děvčátka, kteří se honili po školních chodbách anebo dováděli v učebnách.

Kolikrát je jenom musel člověk okřikovat a rozčilovat se při jejich nekázni?

Potrhané sešity i učebnice, rozcuchané vlasy, kostrbaté odpovědi zkoušených u tabule.

Školní výlety se spoustou událostí, zpravidla ne vždy příjemných učitelském duchu.

Vysvědčení předávaná do roztřesených rukou studenta s jeho skloněnými očima.

Vzájemné zdravení při nahodilých setkáních o prázdninách na koupalištích nebo tenisovém dvorci.

A pak uběhlo několik let…

Vlasy kantora zešedivěly, pokud mu vůbec ještě na temeni hlavy zůstaly. Postava se nahrbila, hlas zeslábl, chůze je pomalejší a obezřetnější.

A tak čas od času je nezbytná návštěva lékaře a hle co nevidím, jméno bývalého žáka na dveřích ordinace s titulem MUDr.

To snad není vůbec možné, vždyť „nedávno“ jsem ho učil…

Otevírají se dveře, rozpažené ruce, a následné vítání se širokým úsměvem.  „Jen pojďte dál, pane profesore!“

„Ale já ještě nejsem na řadě,“ vždyť tady v čekárně je mnoho těch, co přišli přede mnou.

„To nevadí, však oni počkají, jen pojďte, pojďte, tak rád vás vidím.“

Vy a tady? Snad to s vámi nebude tak zlé. Tak povídejte, co vám chybí! A jak se vůbec máte? Vždyť to je roků, co jsme se neviděli“

Ošívám se, pořád jsem celý nesvůj, vždyť ten lékař byl nedávno mým žákem.Ten čas to snad nemyslí vážně.

Abych pravdu řekl, na jedné straně jsem rád, kam to můj bývalý svěřenec dotáhl, ale na straně druhé – role se úplně obrátily, mně kdysi podřízený se stává tím, kdo má rozhodovat o mém osudu.

A navíc, kdysi můj bývalý žák, se vzápětí pozorně dívá do mého chorobopisu, který má být přece jenom asi důvěrným dokumentem.

„Otevřete ústa, pane profesore, ještě trochu víc!“ No, tak to je trapas!

A co teprve intimní části těla? U běžného lékaře jejich prohlídka proč ne, ale u mého bývalého žáčka?.

Ano, známosti nejsou vždy výhodou, a to nejenom u lékaře.

Můj rozvod řešit u JUDr, bývalého studenta? No to by byla síla!

Na radnici s pokorně skloněnou hlavou prosit o nějaký úkon? Nepříjemná situace, možná ale jenom pro mě.

Ano, jde to mnohdy s bývalými studenty a mými prosbami snadněji, ale právě proto jsou to stavy pro mě hodně nepříjemné.

Návštěva na policií. Odkud já jen toho policistu, praporčíka, znám? Vždyť ta jeho tvář je mně tak povědomá…

Už vím, ťukám si na čelo,vzpomínám si! Chvalitebná ze zeměpisu, to by šlo, ale kdyby ten mně měl někdy nasazovat pouta, tak bych se asi hanbou propadl.

A pokud jsem ještě v pracovním poměru a stanu se podřízeným svého žáka, tak je úplně na „draka.“

Nestojím o jeho přízeň, vystačím si sám!

Ale tuší to moji kolegové?

A při setkáních abiturientů po mnoha letech? Několik doktorů sedí u slavnostního stolu, z toho jeden kandidát věd, 4 inženýři, 2 právníci, a já „jenom“ učitel…

Pravda, i učitele o generaci mladší na takových setkáních potkávám, ale když se oni se mnou dají do hovoru, tak se trochu diví mým životním pozitivním zkušenostem.

Pokud  jim třeba vzpomenu své tehdejší pedagogické zážitky, nevěří. „Pane profesore, to byste měl učit dnes.!Užil byste si!“

Takže co říct nakonec?

Když se role v životě obrátí, může to být pro někoho i trochu nepříjemné.

Jedni po schodišti vystupují nahoru….a  já eskalátorem nezadržitelně sjíždím tam, odkud se výstup už nepředpokládá…

 

Jaromír Slavíček

16.03. 2024 09:13:07
24.10. 2022 09:28:28
Návštěvy
Celkem: 173121
Týden: 434
Dnes: 56
  přihlásit poslední změna: 01.06. 2012 07:38:46