Tajemství stínů

Tajemství stínů

Tam kde jsou světla, tam musí být i stíny. Nebo by alespoň měly být.

Je ale vůbec smysluplné psát o něčem tak nehmotném, a tudíž neuchopitelném.

Stíny jsou navíc šedé, krásou rozhodně nevynikají.

Nejsou barevné, naopak jejich půvab nejvíce vyniká v černobílém provedení. Opravdu nám ale nemohou nabídnout nic zajímavého ze svých tajů?

Domnívám se, že své kouzlo nesporně mají, jen ho objevit.

Kdy?

No přece v noci.

Kde?

Na každém kroku po setmění.

V ulicích, parcích, náměstích, hřbitovech. No prostě všude.

Jsou souputníky jednotlivých objektů, budov, stromů, vozidel, plotů i zábradlí, stožárů, soch a sousoší.

A právě u posledně jmenovaných každý záhyb těla či šatu sochy je pro stín příležitostí, aby ukázal, co všechno svým působením dokáže.

Na rozdíl od stínů našeho vlastního těla, můžeme ostatní stíny překračovat, anebo případně s nimi souběžně chvíli jít.

Nejsou všechny stejné, ani nemohou. Jedny vynikají ostrostí, a tím okatě dávají najevo svoji přítomnost, jiné se halí do šatu nenápadnosti.

Některé si příliš asi nevěří, zůstávají polostíny.

Ty působí na pozorovatele tak nějak měkčeji, graciézněji.

Stíny milují zákoutí našeho města, jsou rády tam, kde je pestrost tvarů objektů, tedy takových, které co nejvíce oplývají členitým reliéfem.

A právě díky jemu stíny vytvářejí nejrozmanitější geometrické obrazce, neboť se „nechtějí" podobat jeden druhému.

Někdy se člověku zdá, že je mezi nimi i určité soupeření, ve kterém se snaží svými přednostmi a svou rozmanitostí co nejvíce upoutat naši romantickou duši.

Kdo ví, jak je tomu ale ve skutečnosti.

V horkém dnu patrně vyhledáváme stíny kvůli omezení žáru, v noci je pak prostor se stíny spíše místem vhodným k hlubokému rozjímání.

Noční stíny jsou často doprovázeny tichem, se kterým  si stíny velice rozumí, asi dobře vědí proč.

Zastínění vyhledává i láska, tedy milenci, kteří nepochybně dokáží ocenit stíny vytvářenou nezbytnou intimitu prostředí.

Nejvíce stínů spatříme v noci v místech vegetace, zahrad a parků, tedy tam, kde každý kmen, každá větev, o listech ani nemluvě, mají svůj osobitý stín.

Často se navzájem překrývají, přičemž na zemi vytvářejí bizarní, obtížně napodobitelná „umělecká díla".

Stínům ale asi nikdy v plné míře neporozumíme.

Snad je to i proto, že se stínů podvědomě obáváme. Máme je propojené s tajemstvím a zejména, a to neprávem i se smutkem.

Vkládáme tak do jejich přítomnosti něco, co jim objektivně nepatří!

Tak jak má každá mince rub a líc, musí mít i světlo svoji odvrácenou stranu, ať už je to tma, anebo přechodná forma v podobě stínu.

Vždyť i naše Země se chlubí svým stínem na Měsíci či dokonce Slunci A nejsou to lecjaké stíny, sledují je miliony lidí se zatajeným dechem.

Měli bychom si tedy vážit i našich „malých" stínů, které v noci provázejí stavení, stromy, sochy, kláštery, prostě všechno to, co nás obklopuje v běžném životě, a bude provázet až do konce našeho bytí.

Stíny patří noci se světly, a tak jak ona umí být kouzelná, dokáží to i ji provázející stíny...

25.07. 2021 12:38:16
20.02. 2020 17:11:14
Návštěvy
Celkem: 105744
Týden: 397
Dnes: 34
  přihlásit poslední změna: 26.03. 2014 09:02:58