Svědomí

Svědomí

Jde o známý vnitřní pocit člověka, o jakousi vnitřní instanci, tedy kontrolní orgán, který dává jedinci možnost zpětně anebo i s předstihem do budoucna vyhodnotit jeho jednání.

Ano, jde o oduševnělou stránku lidské sebereflexe, která má v života každého z nás nemalý význam.

Opravdu ale každého? To přece nemusí být pravda.

Mnozí považují svědomí na pouhou ztrátu času, za něco, co je omezuje v jejich každodenním konání. Současně ho mohou považovat i za něco, co je projevem lidské slabosti, a tudíž je možné se za tuto vlastnost dokonce i stydět.

K pojmu svědomí se v literatuře vyjadřuje celá řada více či méně kompetentních činitelů, ať už církevních nebo světských.

Různé psychologické i theologické instituce se tomuto námětu věnují velice podrobně a je pro ně typické, že se formulacemi uvedeného pojmu navzájem dost podstatně odlišují.

Je někdy až úsměvné, jak se snaží slavní filosofové minulosti i současnosti přesvědčit své ovečky o své „pravdě," ke které dospěli.. Ne že by se jí nepřiblížili, ba dokonce podle svého názoru neztotožnili, ale sotva v tomto ohledu nabýt jistoty.

Tak trochu paradoxně stranou stojí biologická podstata svědomí, která je dána strukturálními  mozkovými formacemi.

Při patologickém postižení té které mozkové struktury se mění i exprese svědomí, takže považovat ho za něco konstantního je iluzorní.

Svědomí má samozřejmě vztah k osobnosti jedince, jeho evoluci a rovněž k nezbytným společenským okolnostem. V průběhu života se kritéria svědomí mohou měnit, přičemž výchova k životním hodnotám, o které se svědomí myšlenkově opírá, sehrává zde nesporně velkou roli.

Otázka dále zní, zda-li  je možné mít svědomí pod vědomou kontrolou a chránit ho nejenom před vnějšími, respektive vnitřními vlivy?

Domnívám se že ne, svědomí vyklouzává z duše, čas od času mění svoji podstatu, ale organismus ho umí i v tomto ohledu nastavit příležitostně nově.

To, co nás svědomím tížilo v minulosti, nás nemusí zatěžovat do budoucnosti.

Svědomí lze pochopitelně z našeho nitra i vytěsnit. Můžeme se snažit na něj nemyslet, na čas ho eliminovat, jindy se ho dokonce podaří zapudit z naší mysli definitivně.

Zbavit se ho snažíme zejména tehdy, když je vtíravé a nedovoluje nám se soustředit na racionální stránky života. Stává se bolestným, a kdo by ho v těchto intencích pak potřeboval?

Obecně řečeno, občas komplikuje náš život a svým občasným přehodnocováním životních cílů se stává chaotickým...

Navíc je zřejmá snaha si ho přisvojit různými společenskými formacemi a přizpůsobit ho jejich normám, náboženské nevyjímaje.

Jak tedy nakládat se svědomím?

Nechejme ho volně proplouvat našimi myšlenkami, to bude asi nejlepší doporučení!

Dejme našemu svědomí svobodu konání, buďme tolerantní k jeho náladovým výkyvům!!

Bude lépe s ním po dobru dobře vycházet, ale může se nám stát, že nás přece jenom ponechá na holičkách.

Je sice pak možné ho s odstupem doby i soudit, ale objektivní rozsudek nad ním, ale i jeho nositelem, nechť vynese čas!

Je na rozdíl od nás... díky Bohu neovlivnitelný!

Jaromír Slavíček