Šumické muzeum

Šumické muzeum

Muzeí je ve světě převeliký počet. Ta největší se chlubí rozsáhlými výstavními prostorami, doslova sály, kterými návštěvníci procházejí krok za krokem, a pozorně sledují vystavené exponáty.

Jedno z nejznámějších muzeí v našem kraji je bezesporu  Muzeum J.A Komenského v Uherském Brodě, které je do značné míry svými exponáty zaměřeno na našeho velkého rodáka.

Jsou však i muzea, která tak trochu unikají, a to je nesporně škoda, pozornosti širší veřejnosti. Taková by snad ani nevznikla, nebýt velké obětavosti několika málo jedinců, kteří obětovali nemalou část svého volného času, aby přiblížili zájemcům život obyvatel v dobách dávno již uplynulých.

Jedním z takových objektů je malé muzeum v Šumicích.

Úsilím manželů Petrkových ve spolupráci s obecním úřadem byly pro muzejní účely dány k dispozici tři malé místnosti v centru obce.

Pokud do nich člověk vkročí, je doslova překvapen množstvím předmětů, které naši předkové v první polovině minulého století využívali.

Každá výstavní místnost má prostou prkennou podlahu, přičemž téměř každý její čtvereční metr je věnován tomu, co dlouhá léta našim předchůdcům sloužilo ke každodennímu životu.

V jednom koutě upoutaly můj zrak nádherné výšivky - opasováky, protilehlý roh místnosti zase nabízel obraz téměř barokně vypadající almary, byť se na ní již podepsal zub času.

Kolovrátek u okna na mě zapůsobil, jako kdyby ho někdo před malou chvílí opustil.

Stejně tak telefon, zavěšený ve vidlici na okenní římse, na mě dělal dojem, že ho co nevidět pozvedne ke svým uším nějaký zřízenec blízké železniční stanice.

Přirozeně nesměla v místnosti chybět umně stvářená kolébka, různé další výšivky i nezbytné předměty náboženské povahy.

Rovněž mě zaujaly sice malé, ale velmi sympatické výrobky z kukuřičného šustí a mnoho dalších hezkých a účelových věcí, jejichž účel mně musel být mými hostiteli vysvětlen..

Manželé se mně pochlubili i dobovým fotoalbem, které názorně dokumentovalo, jak prostě a zároveň obtížně se před válkou žilo na našem venkově.

V místnosti druhé se mému zraku prostřela celá škála barev, až oči, jak se také říká, údivem přecházely.

Ocitli jsme se totiž u modelů krojovaných postav... Co jenom těch kordulek, fěrtochů, rukávců a krajek u děvčat, u mládenců zase vest, gatí a holínek bylo zde k vidění.

Jeden kroj krásnější druhého, věřte mně!

Nejvíce vystavených exponátů na mě však čekalo až v místnosti třetí.

Potěžkal jsem tam vystavené žehličky na dřevěné uhlí, byť jsem se divil, jak s nimi mohly tehdejší hospodyně žehlit, prohlédl si řadu kosišť, lisů na ovoce, van, košíků, krosen, hrábí, nazouváků, bylo mně představeno i zvláštní zařízení, zvané sedlářský kůň.

U modelu kravičky došlo výkladem i na prostředky určené k inseminaci skotu, no prostě viděl jsem desítky, ne-li stovky užitečných věcí, bez kterých by se naši předkové ve svém životě rozhodně neobešli.

Člověk si neodbytně v tu chvíli pokládal otázku.

Jak mohli naši předchůdci s těmito poměrně jednoduchými předměty zaobstarat svůj život, vždyť se museli nadřít, no, říkám to upřímně, doslova jak koně.

Pravda, neměli to vůbec jednoduché, ale možná zase disponovali něčím, co nám dnes chybí, a sice dostatkem času ke klidné práci.

Snad netrpěli tedy tolik shonem, tak typickým pro dnešní dobu, snad se tolik nepídili po zbytečnostech, kterými dnešní společnost oplývá.

Jedno je ale jisté, manželé Petrkovi vykonali zřízením a udržováním muzea nejen pro svoje sídlo, ale i pro obecné historické povědomí, velice záslužnou práci.

V závěru své návštěvy jsem s potěšením právě od nich uslyšel, že mezi časté návštěvníky tohoto malého muzea patří i žáci místní školy.

Tak to má být! Především nastupující generace by si měla v těchto místech uvědomit, že práce je základem životních úspěchů, a lidové zvyky zase něčím, co činí život obohacujícím a zároveň sbližujícím s jejich rodnou obcí.

Jaromír Slavíček

Kroje

Nářadí