Stužková

Postřehy z mé"poslední" stužkové

Do školy jsem přišel s předstihem již o půl šesté. Procházel jsem potemnělou školou a vzpomínal a vzpomínal. Desítky let se nedají jen tak vymazat z paměti!  Pak jsem se vydal  spolu s panem ředitelem, jehož jsem mezitím potkal, ke shromaždišti .

U sborovny stál špalír studentů, ozval se potlesk. Asi poslední v mém životě...

Ačkoliv, kdo ví. Někdy, když se nese rakev, také se tleská. Ale jenom opravdu někdy...

I ve sborovně se mně dostalo pěkného přijetí, ale co to pomůže, když...

Studenti si nás záhy odvedli do jídelny, přípitek, kousek chleba...klasika. Konferenciér uvedl ceremoniál a vzápětí nato vyzval pana ředitele k projevu.

Docela se mně líbil / ten projev /, zejména pak jeho zakončení, ve kterém byla studentům popřána cesta růžovým sadem plným trní, neb jen cesta s překážkami činí život smysluplným. Pravda pravdoucí, nesmí být ale trní příliš mnoho, pomyslel jsem si.

Přesto jsem souhlasně a důrazně  pokyvoval hlavou, a to tak, aby moje gesto vidělo i okolí.

Po projevu nastalo pasování studentů do maturitního stavu. Přišla si pro mě prof. Śedová, byli jsme předem domluveni, předala mně neskutečně těžký metrový meč a nastal obřad. Hochy ze 4.A jsem pasoval přiložením meče k jejich levému rameni s pronesením patřičné formulky. Všechno se dělo samozřejmě vkleče na polštářku.Děvčatům jsem pak přikládal růži k oběma  ramenům, v záměru delšího trvání. Vyžádal jsem si navíc doplněk v podobě políbení dívek na jejich levou tvář. Byť se jim tento úkon určitě ošklivil, nebylo jim to nic platné, neboť v případně jeho zamítnutí bych pasování  odmítl. Měl jsem i velikou chuť některou z děvčat  políbit jinam, ale obával jsem se, že si toho třeba někdo všimne.Je ale stejně neuvěřitelné, jakou mají ty dívky hladkou a sametově hebkou pleť. Nikde ani pupínek. Jak to Proboha dělají? Asi taktéž začnu užívat  antikoncepci...

No co vám mám povídat, přišel jsem si prostě na své. Hned po líbání běžel jsem se podívat do zrcadla v kabinetu prof. Halové, jestli jsem konečně omládl. A zase nic...V kabinetě jsme byli dva, já a ta fosílie v zrcadle.

Po obřadu se vytvořil tradiční kruh studentů, veliká číše Champagne vína začala kolovat a já jsem měl tu čest dopít zbytek. Nelžu, čtvrt litru na ex. V životě jsem tolik nevypil ani po etapách. Bleskově jsem měl nohy jak z olova a mlhu před očima. Naštěstí káva a koláčky asi tak po hodině pomohly. Číše byla pak úmyslně rozbita, střepy pro štěstí sesbírány. Dům holubí. Slzy. Co dodat?

Začal program. Anebo napřed přípitek? Už nevím. V minulosti bývaly přečetné scénky LIVE, v současnosti se spíš promítají studentské epizody na plátno. Mnohé z nich měly velmi slušnou úroveň, zejména ty, ve kterých se úmyslně improvizovalo. Těšil jsem se i na tanečky studentek a písničky. Bohužel nebyly. Často jsem tleskal, ale vždy jsem raději chvilku počkal, až začnou tleskat ostatní. Tento zvyk mám z pedagogických porad. Třídní se o mě až příkladně staraly. Měl jsem téměř mateřskou obsluhu. Celkově hodnotím program studentů kladně, i když ne všemu jsem úplně rozuměl. V dobách mé výuky tomu bývalo spíš naopak.

Po programu jsem opět vystoupal nahoru do kabinetu prof.Halové, abych se vyhnul klasickým tancům, což se mně docela podařilo.

Definitivně jsem sestoupil do sálu kolem jedenácté a začalo Disko, trochu jsem byl ale zklamán. Hudba mně letos nesedla. Byl to tvrdý Metal – tanečníci dostávali epileptické záchvaty, o krokových variacích se mnohým  mohlo jenom zdát. Snad chvilku ABBA, ale to bylo vše. Někteří kolegové občas rovněž rezignovali  a pouze se na místě natřásali jako tlačenka s cibulí při zemětřesení. Studenti však byli ve svém živlu...

Hodně tam řádil Naď´, jezdil i na koloběžce, ale to já taky. Byl jsem na parketu občas oceněn, ale málokdo si všiml mých zaťatých zubů...

Vydržel jsem do půl druhé. Vždyť to bylo naposled! Neloučil jsem se se sympatickým prostředím pozdravem nashledanou, ale- Sbohem studenti! Nemyslím si ale, že uvedené na ně udělalo až tak velký dojem.

Můj poslední zážitek byl zvláštní.  Śel jsem snad 20 minut středem temných městských silnic domů. Nepotkal jsem žádného člověka, žádné auto, neviděl jediné rozsvícené okno. Jen ticho kolem, přerušované zvuky mých kroků. Procházel jsem už jiným světem........ Jaromír S.

08.09. 2021 10:21:39
14.08. 2021 15:39:45
Návštěvy
Celkem: 107981
Týden: 405
Dnes: 27
  přihlásit poslední změna: 08.07. 2011 18:58:11