Vzhůru na Studený vrch!
Tuto sobotu si brodští turisté dopřáli tak trochu odpočinkovou chodeckou trasu, a to ve srovnání s 25 kilometrovou túrou na Vršatec minulý víkend. Co to je 12 kilometrů, vždyť taková vzdálenost je pro zdatné brodské turisty téměř k smíchu.
Přesto jsem ráno s účastí na této akci tak trochu váhal, meteorologický radar ukazoval blížící se clonu deště od Vysočiny, naštěstí i on se mýlil.
Vyjeli jsme autobusem v počtu asi 30 osob do Bystřice pod Lopeníkem a po vysednutí z něj se dali polní cestou do mírného kopce. V okolním polním porostu jsme obdivovali vlčí máky, ostrožky stračky, kopretiny a řadu dalších krásných lučních květin. Podél cesty byly v plném květu voňavé bezy a vzduch se stal přímo balzámem pro naši duši.
Velkou obavu jsme ale měli z bahnitého terénu po nočním dešti, ale nebylo to ve skutečnosti tak zlé.
Půdy vulkanického původu jsou takzvaně lehké, vodu příliš nedrží, a tak se nám šlapalo docela dobře.
Muži při chůzi svou mluvou rozebírali včerejší fotbalové fiasko s Rusy, ženy zase řešily přípravu koláčů, ale témata byla posléze velmi rozmanitá.
Brzy jsme se vnořili do řídkého habro- březového lesa a podél járku, vymletého vodou, jsme stoupali krok za krokem výše a výše.
Chůze nebyla tak rychlá jako na Vršatec , tam ostatně pochodovala vybraná turistická gardová jednotka plná síly.
Po kratičkém bloudění jsme stanuli u jednoho z cílů naší cesty, u „U sedmi bratrů." Jde o velmi zajímavou srostlici sedmi kmenů jasanu, vytvářející dojem kmene celistvého
Tamtéž jsme současně byli ing. Šlahůnkem informováni i o nedalekých studních, které jsou údajně dodnes zdrojem lahodné vody pro Brodsko.
Paní Slezáková z našich řad nám v šeru lesa prezentovala pověst o sedmi bratrech, kteří zde spáchali zločin na svém otci a byli pak úderem blesku po zásluze potrestáni.
Na tomto místě později vytryskl pramen a vyrostl kmínek se sedmi výhonky, který se věky změnil v to, co dnes tady obdivujeme..
Jde místo tajemné, tak trochu i obávané, všude kolem bylo i dnes šero a jemně mžilo, a tak jsme raději vykročili dále.
Pozvolna jsme stoupali do svahu, kolem přibývalo statných buků, z nichž jeden bizarní tvářnosti byl impozantních rozměrů a budil svým vzhledem naši nemalou pozornost, takže fotoaparáty přirozeně nezahálely.
Netrvalo dlouho a ocitli jsme se na „červené"značce, která směřovala svým průběhem na Studený vrch.
Přiznám se ale, že jsem tady výpravu „zradil" a vydal se na opačnou stranu směrem na Mikulčin vrch.
Strmějším výstupem ve válící se husté mlze jsem zamířil ke Trojáku, kousek od něho zkontroloval stav rodinného srubu, a pak už jenom scházel známou silnicí kolem Kopánek na Rasovou.
Jako na „potvoru" nic od Slovenska nejelo, a tak jsem se rozhodl zamířit půvabnou lesní cyklostezkou, na které jsem nepotkal živou duši, do Bystřice pod Lopeníkem na autobus.
Minul jsem pohlednou, novotou zářící, rozhledničku „Na Vojanském" nad uvedenou obcí, a pak už směřoval k zastávce.
Ale co nevidím? Zastavuje u mě krásné auto, z něhož vyhlédla moje bývala kolegyně na gymnáziu prof. Jarmila Prchlíková. Jak je ten svět malý...
Nabídla mně odvoz do Uherského Brodu s tím, že tam mají rodinnou slavnost, kteroužto nabídku jsem s povděkem přijal.
Být vezen jejím manželem, šéfem odboru dopravy v Uherském Brodě, není pro mě běžnou událostí. Byla to pro mě nesporně čest, vstřícných lidí si navíc velice vážím.
V Brodě jsem ještě krátce prošel jarmarkem s vystavenými tradičními výrobky a po téměř 20 kilometrech chůze kráčel k domovu s pocitem prožitky naplněného dne, byť bylo pod mrakem.
Jaromír Slavíček