Náhoda
Při procházce lesem a beznadějném hledání hub mě náhle napadla myšlenka napsat úvahu o náhodě.
Jak je všeobecně známo, náhoda je něco nepředvídatelného, něco, co zdánlivě nemá příčinu.
Příkladem: „Občas na někoho, koho jsme neviděli řadu let, myslíme, a ejhle, on jde proti nám.
Náhoda jak Brno!"
Teď jde jenom o to, jestli je nám blížící se člověk sympatický.
Přeběhne nám černá kočka přes cestu a vzápětí si vyvrtneme kotník. Tady jde ovšem už o určitou pověrčivost.
Klasikové se o náhodách v minulosti vyjadřovali různě:
Prý jen malý vliv má na moudrého člověka náhoda, nejdůležitější věci vždy spravoval rozum., pravil Epikúros.
Krásně se o náhodě vyjádřil pohádkář Hans Christian Andersen.
Podle něho je náhoda květem na stromě všedního života.
No to bych bral, ale musela by to být náhoda lidskému srdci blízká.
Pokud by takovým květem bylo nalezení peněženky, proč ne.
Tu bych ale měl stejně odevzdat na patřičná místa, tak co s takovou náhodou?
Podle Napoleona nám zase náhoda spočítá všechny naše životní hlouposti.
Kdo ví, jestli v tu chvíli tušil Waterloo, kde se nešťastnou náhodou svým příchodem na bojiště zpozdily jeho posily.
Náhoda za nic neručí, pravil zase Molière.
Tak to od náhody není pěkné, určitý díl odpovědnosti by přece jenom měla mít.
Náhody hrají zásadní roli v loteriích, ale i v běžném životě, takže buďme rádi, že náhody existují.
Myslím tím přirozeně náhody nám přející.
Příkladem může být náhoda, která vedla A. Fleminga k vynálezu penicilinu. Ta byla lidstvu darem z nebes, nemyslíte?
Navíc se domnívám, že náhoda je určitou formou tajemna, a to mají přece lidé rádi, nebo ne?
K úvaze o tomto fenoménu mně nedávno dal podnět pořad v Hyde parku, ve kterém ten večer vystupoval jeden z našich předních matematiků.
Proč si ho neposlechnout, vždyť matematika je královnou věd, zvažoval jsem tehdy svůj večerní program.
Třeba něčemu z této náročné disciplíny porozumím i ve svém pokročilém věku.
Věhlasný matematik se svými prezentovanými názory věnoval obsahu matematických věd a metodám, které ve své práci vědci používají.
Dokázal hbitě a přesně odpovídat na rafinované otázky sympatického moderátora.
Nastínil, že matematikové tvoří jakousi dost uzavřenou společnost bez větší hierarchie a touhy zviditelňovat se.
Občas se scházejí a hovoří mezi sebou řečí většině laiků nesrozumitelnou, tedy mluvou čísel
a abstraktních pojmů.
Na otázku, jestli přece jenom ještě matematika nemá v současnosti něco nevyřešeno, odpověděl:
„ Ano, máme několik problémů, které na 'zdolání' teprve čekají. Ale dříve nebo později budou jistě objasněny."
„Co říká váš obor na vznik vesmíru, pane profesore?" tak trochu svým dotazem provokoval moderátor.
„V tomto případě odpověď raději ponechejme fyzikům a filosofům," zazněla šalamounsky formulovaná odezva vědce.
I nadále byl v průběhu pořadu ve svých odpovědích pohotový a přesný.
Televizní relace se blížila ke svému závěru.
„A co náhoda, jaký názor na ni mají matematikové?"
„To není lehká otázka, pane redaktore, ale i u náhod pomocí teorie pravděpodobnosti dokážeme leccos předpovědět."
Snad vteřinu na to se ovšem zamyslel a následně dodal.
„Musím ale přiznat, že nedokážeme náhodu vyrobit, to prostě neumíme," hlesl a nepatrně sklopil oči.
Oddechl jsem si v tu chvíli.
Tak konečně, alespoň něco nedokáží matematikové „spočítat".
Všeználkovství mně bylo vždy bytostně cizí, naproti tomu mně nakloněnou náhodu beru všemi deseti!
Jaromír Slavíček