Starý dům

Žily v něm generace

Jsou jich tisíce v našich městech i na vesnicích.

Chodíme kolem nich víceméně nevšímavě.

A také proč na staré domy upírat pohled.?

Už ten jejich vzhled je namnoze nevlídný, v řadě případů dokonce odpudivý.

Nemohou jím konkurovat mnohem mladším, výstavnějším a hlavně barevnějším stavením.

A není divu.

Vždyť byly postaveny před mnoha a mnoha desítkami let. V době, kdy byl malý výběr stavebních materiálů, o omítkách a barvách na ně ani nemluvě.

Přesto se však ve své době stávaly chloubou svých majitelů.

Ti  vložili do jejich výstavby svoje finance a zajisté prostřednictvím svých rukou i nemalý podíl fyzické práce.

Jenže přešel čas.

Ten nemilosrdný čas, který dokáže pozměnit prakticky všechno kolem nás, domy v to počítaje.

Dlouhá léta byl takový dům vystaven nepřízni povětrnosti. Útočily na něj vítr, voda, ba i sníh.

V krátkých časových intervalech se s domem nic pozoruhodného nedělo.

Leč rok za rokem i nadále ubíhal a dům stárl a stárl.

Jeho omítky popraskaly, ve zdivu se objevily trhliny. Zprvu malé, takřka neznatelné. Ty se však zvětšovaly více a více.

Někdy se dokonce celá zeď domu začala naklánět.

Zestárly i střechy, dříve sedlové.

Postupně podléhaly nevratným změnám. Střešní trámy byly napadány plísněmi, trouchnivěly, kroutily se.

Skřidlice se nejednou pokryly mechy, někdy při bouřích byly i mechanicky narušeny a byly větrem strhávány k zemi.

Ani okapové roury už nebyly ozdobou domu, rezavěly, voda jimi prosakovala.

Změn doznala i okna.

Už jenom ten jejich starobylý vzhled působil na oči kolem procházejících nezvykle.

Vícedílná, světlo málo propouštěla.

Ale přes všechno výše uvedené, ty domy byly knihami lidských osudů. Kolik jenom rodin v nich trávilo svůj volný čas, sdílelo navzájem dobré i zlé.

Kolik hovorů se jimi neslo, snad i nedorozumění, následně však usmiřování a chvilek radosti. A kolik dětí v nich bylo s láskou vychováno?

To už asi nikdo nespočítá.

Ty staré domy ještě stojí.

Ale jak dlouho?

Dříve nebo později nastane doba, kdy přijede buldozer a během několika hodina zbude na  místě starých domů jen prázdná plocha.

Ta bude možná využita pro stavbu domu nového, ale vzpomínky na ten starý v myslích těch, kteří v něm dlouhá léta žili, zůstanou.

Tak jak se zpívá  v Jiří Schelinger v „Holubím domu“  / autorů Jaroslava Uhlíře a Zdeňka Svěráka.

„Ptáci krouží, neznají strach,

měl jsem rád starý dům, jeho práh!“