Stará školička

Maršovská škola

Naše děti chodí do škol.

Pěkně oblečené, v taškách svačiny, nad kterými se člověku sbíhají sliny. Ve škole je čekají interaktivní tabule, dataprojektory a další technické výukové vymoženosti.

V poledne se mohou těšit na kaloricky syté a chutné obědy.

To je v naprostém pořádku. Možná ale, že některým dětem tak trochu chybí skromnost. Ale to není jejich vina, možná spíše jejich rodičů nebo i dnešní školy.

Přes všechny vymoženosti našeho současného života nebude na škodu připomenutí, jak se učilo v předválečné době v obcích na „kraji světa“. Třeba v takovém Maršově, dnes městské části Uherského Brodu.

Pamětníků už není mnoho, ti co ještě žijí, vyprávějí: „Školička to tam byla malá, v místě dnes naproti stojící zvoničce. Dnes má domek v péči nějaký soukromník“. Jak ale vypadala tehdy?

Naslouchám výkladu pamětníka: „Šlo o jednu místnost, tedy jednotřídku, kde se učilo asi 15 žáků různého věkového složení.

Seděli v jednoduchých lavicích s kalamáři nahoře, do jejichž inkoustu si namáčeli pera, o jejichž vzhledu nemají dnešní mladí ani ponětí. Učitelé tam byli dva, jeden z nich prý mimořádně přísný, pan Dleštík.

Nejednou dostal zlobivý žák od něho proutkem přes prsty… Na toaletu se chodilo do dřevěného přístavku na dvoře. Podlaha učebny byla prkenná.

Topilo se uhlím nebo dřívím, z komínu školičky se jistě v době „ladovských“ zasněžených zim linul sloup kouře do prostor maršovské kotlinky. Denní výuka netrvala dlouho, zpravidla končila krátce po poledni.

Pak se děti rozběhly domů, neboť musely pomáhat rodičům v jejich těžké práci na políčku či pastvinách.

Ono starat se o nějakou tu kravku, nebo několik koziček nebylo nikterak jednoduché, ale samozřejmě pro tehdejší početnou rodinu velmi přínosné“. Co se tehdy jedlo? „Byla to jen prostá strava, vybírat nebylo z čeho.

Co políčka a kravky daly. Brambory, něco zeleniny, mléko. Ani tohoto nebylo nadbytek, sladkosti si děti musely většinou odpustit. Když bylo třeba něco přikoupit, tak se šlo do Brodu. Přes pole, přes lesy, polními cestami.

To znamenalo pět kilometrů tam, pět zpátky. Nikdo ale nenaříkal. Taková byla doba“. Máme tedy politovat tehdejší školáky?

„V něčem možná ano, v jiném rozhodně ne. Dokázali si vážit toho mála co měli.

Snažili se využít všech darů okolní přírody. Žilo se tehdy chudobně, velmi prostě, ale v souladu s přírodou, se kterou Maršovjané vycházeli v příkladném souladu.

Později byla školička přemístěna o pár set metrů výše k dnešnímu Enviromentálnímu centru, dnes využívanému Domem dětí a mládeže.

Je odtud krásný výhled na těch několik zbývající domků Maršova, které přetrvaly zničující půdní sesuv v šedesátých letech…“

25.07. 2021 12:38:16
20.02. 2020 17:11:14
Návštěvy
Celkem: 105745
Týden: 398
Dnes: 35
  přihlásit poslední změna: 25.12. 2014 08:36:13