Slasti parkování

Slasti parkování

Parkování je v současné době snad nejobyčejnější úkon, který musí většina z nás téměř každý den vykonat, mě nevyjímaje.

Jako kdyby nebylo dost na tom, že v pošmourné zimní ráno musím nasednout do svého studeného auta, zaláteřit na námrazou na jeho oknech a modlit se, aby motor po nočních mrazech vůbec naskočil.

Pak teprve rozsvítím světla, připoutávám se a pomalu vyjíždím za nákupem k nejbližšímu obchodu.

Netrvá dlouho a na uvedeném místě otráveně konstatuji, že u něho moje autíčko oddechu nenalezne.

Kam ho mám jenom postavit? Vždyť všude je plno, vidím při okraji vozovky jenom dlouhou a souvislou řadu aut.                                                                                                                                                                                          „No není to ke znechucení, řekněte?"

Zamířit do placených zón? Ty volnější ale bývají někdy také dost daleko od středu města, tedy od obchodů, úřadů i škol.

„A navíc, proč také zbytečně obtěžovat automat a ochuzovat tím svoji kapsu, že ano?"

A tak pokračuji pomalou jízdou s vykloněným tělem v popruhu a očima na stopkách v průzkumu okolí.

Konečně! Nalézám volné místo. Tak aspoň že tak!

Takže zkusím zaparkovat tady.

Ježíši, zrovna do toho místa kdosi najíždí... To snad není možné! Taky mohl přijet o něco později, anebo já zase o nějakou tu sekundu dřív!

Tak to zkusím kousek dál. Malý zázrak! Opět mezera! Tak honem, musím se v ní se svým autem bez váhání usídlit!

Najíždím podle předpisu před první stojící auto a pomaloučku couvám do uvedené proluky, metr za metrem, točíce volantem.

Jako naschvál se za mnou i přede mnou objevují v úzké ulici jedoucí auta a blikají. Asi jim mám co nejrychleji uvolnit cestu, napadá mě.

Urychluji tedy couvání, ale začínám být trošinku nervózní. Nezačnou si zastavující řidiči ťukat na čelo?

Sleduji vzdálenost obou mých nárazníků od stojících aut, mezi které nacouvávám, ale také tváře čekajících řidičů, hlavně pak jejich grimasy.

„Proč máš, ty moje Felície, tak malý rejd, ?"vyčítám svému autu.

Konečně stojím ve vytoužené prostoru. Hluboce si oddechuji.

Vypínám světla, snímám pás.

No mám to konečně za sebou. Vystupuji. Chystám  se zamknou dveře.

„Pane Bože, co je to tady na silnici napsáno?"

„Vyhrazeno pro invalidy."

To snad není pravda. A takové krásné místo na stání tu je. Obchod je vzdálen jenom asi 80 metrů.

Tak znovu! Nasedám do auta a otráveně vyjíždím. Projíždím okolními ulicemi a nikde pořád nic!

Zamířím tedy dál od centra. Tady, tady, konečně je okraj vozovky prázdnější. Parkuji.

„Co je to, proboha, přede mnou zase za tabuli s jakýmsi nápisem?

„Vyhrazeno je pro zaměstnance podniku."


"Proč jsem si toho ale už při svém příjezdu nevšiml? Kam se to jenom dívám?"neskrývám slovy v sobě pocity vlastní viny.

A tak znovu otáčím klíčem v zámku a startuji.

O kousek dál už mám  jistotu, žádný zákaz, žádné vyhrazené místo.

Po třetí vypínám motor. Nikde nikdo, nikdy nic.  No, ale do centra je to skoro 500 metrů. Taková dálka pro dnešního člověka... Kdo to má jenom chodit?

Musí být ty obchody jenom v tom středu města? Nemohou být více na jeho periférii? Ale vzápětí mně dochází, že by tím pádem tam byla i auta.

„Je vůbec nějaké řešení, nějaká rada?" kladu si otázku

Samozřejmě že je! Zní:

„ Naučme se znovu využívat svých nohou!"

Bude to náročné, já vím, ale když to zvládali naši předkové, proč bychom se to nemohli znovu naučit i my?

Řidiči aut si občas při setkání s chodci ťukají na čelo. Nemělo by to být ale alespoň někdy naopak?

Jaromír Slavíček

08.09. 2021 10:21:39
14.08. 2021 15:39:45
Návštěvy
Celkem: 107982
Týden: 406
Dnes: 28
  přihlásit poslední změna: 10.01. 2013 07:01:52